PETRARCA NA MONT-VENTOUX.

Jak těžký vzestup z nížin do vrchole!

Pot na čele a v mrak se noří hlava

a noha nejista, ač podpěru má hole.

Jdu s bratrem Gerardem a přece sám se cítím.

Jak nahá skaliska se duše má mi zdává,

kde rýhou výmolů se nechvěje ni tráva

a v hloubi propast tmy, kam bez dechu se řítím.

Kdy rosou planulo, ač hruď já zdobil kvítím,

ač za Alp sněhy dál má hlasná letí sláva,

i od vln Lethe vstříc jen vavříny mi mává –

chlad tupých ve mně nud. Čím plamen opět vznítím?

Klam touhy, ducha vzlet a klesání – to žitím?

Kam v mraku, samoten? Hlod nitra neustává,

skráň těžká – v leb i sopkám k bolesti vře láva?

Výš nízkou klečí drásavou si cestu mýtím.

Tu v jasu vrchol hory. Mrak lne k její patě.

Zřím: Za modrý pruh Sevenn slunce již se kloní,

žhne v dálkách moře velebné, plá RhÓna nachy v zlatě.

Zrak v barev údivu se chvějnou dlaní cloní.

Mám prvou hvězdu nad hlavou, květ bílý v mechu –

Ó kráso země, vesmíru! – Dlaň k dlani! Ave zvoní.

Kde mraky života? Kdy trud se na hruď sápe,

mně k divu v kráse světa mluví na útěchu

duch lidský – já, jenž vnímá ji a chápe!