PETŘÍN

Čaroděj, podzim, máj tu vyčaroval,

co barev odstínů tu jemných snes’!

je sen to, jenž tvou duší přelét’ dnes?

vzpomínka, již jsi v krytu duše schoval?!

Ne, skutečnost! ať užaslé mneš zraky,

tu stojí před tebou a plane, hoj,

přírody slední barev ohňostroj

nad Prahou blankytnými pod oblaky.

Jsou z bronzu, zlata, purpuru ty listy

a v slunci září, skvoucí, nad Prahou;

podzimu bázeň zažeň neblahou,

stroj v srdci svém vznět lásky čistý!

Svit slunce žehne ještě na oblaku

a Vltavy skví vlny stříbrné;

huk parníků tvou duší zatrne:

v duši se mihne kouzelný pár zraků.

Vše, jako bylo, v duši zase žije,

po blahu žízeň, touhy naděje;

pod zkvetlé stromy zas se ukreje

pohádka lásky, jež se nepřežije!

A ty je neprozradíš, drahé hlavy,

jež tulí se v tvém stínu, Petříne,

a v nejsladší jich tady hodině

jim vavřín svůj tkáš ve skráň, usmívavý.

Ať tiše jdou a předou sen svůj blahý,

v budoucí máj tak plni důvěry;

ty zavineš je do své nádhery,

neb miluješ ty děti svojí Prahy!

Tvá Praha! ach, jak shlížíš na ni v pýše,

jí k vůli chtěl bys v máj i jeseň kvést,

je krásná, jak by sestoupila s hvězd;

což, láska v hruď ti zaťukala tiše?

Ba, láskou všecky nás už zapálila;

když s tebe shlížíme tak v ulic roj,

jak o nevěstu byl by to zlý boj,

kdyby se cizácká láj odvážila! – – –