Petřín.

Hrdý, krásný v dol se dívá.

Šumné roucho tisícerým

záhybem mu údy halí.

Protkalo je kouzlem sterým,

zelení a vůni květů

samo jaro v smavém letu.

Král náš Karel rukou lásky

korunu mu na skráň vstavil,

korunu to smilování,

kterou lid svůj bídy zbavil.

Zeleň laurem oplétá ji,

slunce zářné – zlato dá jí.

Čilých ptáčat píseň smavá

usedá mu v řasy šatu,

u noh jeho sladký ševel

Vltavy mu šepce v chvatu:

„Věčně pni své hrdé témě

k nebi, chraň tu Karla plémě!"

Dumá Petřín. Vůně květů

sny mu spřádá s písní ptačí,

a na nebe moři siném

koruna se hrdá zračí –

sluncem lásky vykouzlena,

sluncem nebe ozářena.