Petrus Diaconus.

Na Mont-Cassině bledý a melancholický

sedával u okna...

Tam dole na kolenou vše plazilo se v prachu,

starou modlu zas našla knížata, dav i papež,

neb vzdorovitá svatokrádež posadila na trůn Boha

zapomenutou na čas, k pomstě však znovazrozenou Ženu.

Orgie vína a lásky tekly divokým proudem,

nebylo rukou čistých, by zbožnou přinesly oběť,

neb Žena je potřísnila a víno opilo všechny;

nebylo zraků jasných, jež vroucně vzhlédly by k nebi,

neb Žena je omámila a oslepilo je zlato.

Nečistou rukou papež nečistým žehnal davům

a nevěstky na stupních chrámů kupčily s klerem...

A bledý a melancholický na Mont-Cassině

sedával u okna mnich a hleděl v tu náplň vášně...

„Nepoznal a nepochopil jsem těla tvého, ženo.“

A dál se modlil a Bohu do světa si stěžoval,

a nikdo netušil, on sám netušil ani,

jak udupaná a balvany rdousená v něm klíčila

hořkost z nepoznaného a neokuseného nikdy.