PĚTVALD

Tož černý byl Mazur a drsný byl Mazur.

Rád napil se vodky, bo ve štole robil,

a baba, ta nerada rozlila vodky.

Ale raz – pozdě v noc – chytla od lampy.

Pysk hryzl Mazur – bo bylo mu směšno

přes brvu vodu lít – a pak zbyla Halka,

Halka, co z černého vykvetla lože.

Mračil se Mazur a ve štole robil,

v Pětvoldze robil a pohladil Halku.

Rád má své horníky, kdo jich je vládcem

a z Modré bere jim pány. Ti velí nám v dolech;

mívají synky. Pro synky třeba je školy.

Tam panské se řeči též naučí horníků děti.

Dobrý a šlechetný horníků pán jest,

jasného rodu – tož postaví školu.

Šklebil se Mazur a udeřil sklenkou.

Co to za školu? Tam nedám své Halky.

Přišel a zašeptal inženýr z Modré:

Co robíš, Mazure? Jasného pána to vůle.

Cos se ti stane – pán ujme se Halky.

– Víc vás se jí ujme, až zůstanu v dolech –

jest děvucha švarná. Já prostý jsem horník,

tam nepustím Halky.

A vybuchly plyny a zahynul Mazur.

Daleko na Polské děvucha zhasla,

rudý šat měla, na šíji korále,

Mazurče z Pětvalda. Nebylo chleba,

Fuchs Wolf se jí ujal.