PĚVCI SVOBODY.

Na plášti císařském i zlaté včely

jsi vyzval k odboji svou písní Svobody

jak mocný čaroděj – kdy kurtisán ve sklonu

před trůnem třás se ve svém servilismu,

žurnály koupené své hymny pěly,

však Ty, jenž k určení ved malé národy,

kdy z vlasti spoutané vše odcházelo,

co Právem zvalo se, co bylo mužem Cti,

kdy Musa chýlila své k zemi čelo,

na píseň četníci kdy u vrat číhali,

jak refrain zapěla, se na ni sbíhali,

kdo péro čisté měl v nepodplacené ruce,

na toho praefekti jak psi se vrhali,

Ty, velký zvoníku, jsi bušil do zvonu,

Ty’s děsil v senátu roj stvůr vší persekuce,

Ty’s žezlo zaklínal svou hymnou prudce,

by v blesk se změnilo

a udeřilo

do hlavy nehodné Tvé vlasti katana!

A včely vzbouřené přec uštípaly

mocného Caesara, až v hanbě kles,

a blesky vzbuzené když ve trůn praly,

lid, orel vítězný, zas výš se vznes –

tu Ty, Bůh Paříže, Ty’s z exilu se vrátil

a každou stopu Tvou lid líbal, roucha lem,

za Tebou v úctě šel, Tvé cesty září zlatil,

Tvé knihy, písně Tvé rval z lisu vášnivě...

Ty, tvůrče Svobody,

Tvůj každý manifest byl lidu evangeliem...

A z pláště Císaře, kde včely byly všity,

kus látky vyřízli a Tobě dali darem

na vazbu písní Tvých, jež v mramor dějin vryty

jsou kletbou tyrana a jeho zmarem.

Tvých písní mstivých důstojný to háv...

ó, pěvče Svobody, buď zdráv!...

V dnech jara českého, vzešlého ze žaláře,

dech větru bouřlivý nám ovál bledé tváře,

krev v žilách okřála i bylo volně tak;

muž dlouho poutaný svá pouta rozláme,

na zprahlou dlouho zem se spustí deštěm mrak,

a nové mládeži zas svítí nově zrak;

zpět v temná doupata zas zaháníme lháře

a touhou volnosti náš celý národ záře

v šik jeden semkne se a slavně přisahá:

„Své ruce zvedáme...“

Své ruce zvedáme, že chceme volně žíti,

při předků památce, již uctívá náš syn,

své ruce zvedáme, že v hanbě nesmí hníti

česť Vlasti zděděné ve sváru dávných vin,

své ruce zvedáme, že nechcem celu těsnou

v svém domě dědičném, ni pro cizího síti

na českých lánech svých... až ruce naše klesnou,

tož od té přísahy to můž’ být jenom v čin!

Buď zdráv, můj národe! ať prapor český vlaje

od modré Šumavy až v hnědých Tater kraje

jak signál jednoty a vzkříšení!

Pod kopím Jiřího ať klesne černý drak,

jenž ležel na Čechách jak démon soužení,

své drápy chystaje a mhouře žlutý zrak...

Až drak ten klesne naposled, cár jeho kůže

na vazbu písní mých

mi věnujte na místě vavřínu neb růže!