PĚVCOVA KLETBA.

Stál za pradávných časů, hrad na skalinách stál,

plál do všech končin v jasu, až v modré moře plál,

a vůkol vonných zahrad květ vil se spanilý,

v nich čerstvé vodotrysky jak duhy zářily.

Král vítězný tam sídlel, všech zemí pyšný pán,

tam na svém trůně seděl tak bled a zadumán;

co pomyslí, je hrůza, co pohlédne, je hněv,

co promluví, je knuta, co napíše, je krev.

Kdys putovalo k zámku dvé pěvců nadšených,

ten kadeře měl zlaté, leb šedou druhý z nich;

kmet na bujarém koni jel s harfou dlouhých strun,

a svižně po boku mu kvetoucí kráčel jun.

Kmet pravil jinochovi: „Teď, synu, pozor měj!

Nejhlubší vzpomeň písně, nejplnším tonem pěj!

Dnes zapěj, co máš síly, co vášně plamenné!

Dnes obměkčíme králi to srdce kamenné“.

Už oba pěvci vstoupli v síň sloupů čarovnou,

a na trůně tu sedí král s chotí královnou,

král v nádheře své strašný jak záře severní,

choť vlídná však se dívá jak luna večerní.

Tu zabral do strun stařec, tak čárně uhodil,

že mohutnící vlnou se rokot v ucho lil;

pak vyřinul zpěv junův, byl samý rajský jas,

zpěv kmetův provázel jej jak temný duchů hlas.

V jich písni je jaro a láska, je štěstí zlatých dob,

je svobodu a mužnost a věrnost po sám hrob,

je v ní vše, co je sladké, co plní ňader chrám,

vše zvučí tam, co svaté, co křídla dává nám.

Kol dvořané a milci svůj zapomněli škleb,

i válečníci vzdorní teď Bohu kloní leb,

královna rozplývá se v žal sladký, v bolný smích,

v dík pěvcům dolů hází tu růži s ňader svých.

„Lid můj jste pobláznili, svést’ chcete ženu mou?“

král zuřivě to křičí a chví se osykou;

meč vymrštil, že junu se v ňadra zablýsknul,

z nichž místo zlatých písní proud krve vytrysknul.

A jak by vichor zavál, dav rozprchnul se v mih.

Jun dochroptěl a skonal na rukou mistrových;

ten přehodil jej pláštěm a na koně jej vzal,

tam přivázal jej zpříma a ze zámku se bral.

Však před vysokou branou, tu stanul pěvec kmet,

tu uchopil svou harfu, svou harfu – haref květ,

tu o sloup mramorový ji roztroskotal v ráz,

pak zavolal, až děsně zněl hrad a sad a sráz:

„Běda vám, hrdé síně! Už nezněj nikdy vám

zpěv sladký v pustém klíně, nedruž se ke strun hrám,

ne, vzdechy jen a steny a plachých kroků ruch,

až v rum a rozvaliny vás zdeptá pomsty duch!

Běda vám, vonné sady, jež líbá máje zář,

sem pohledněte, tady, v tu mrtvou, shaslou tvář,

ať uvadnete hrůzou, ať vyschnou prameny,

ať ostane z vás navždy jen úhor kamenný.

Buď proklet, arcivrahu! ty kletbo bratrů mých!

Tvou celou kleji snahu po věncech krvavých!

Zvuk tvého jména zajdi, v noc věčnou uvázna,

jak smrtné chropotání nech vyzní do prázdna!“

Kmet zavolal to hlasně, Bůh slyšel jeho sten,

zdi leží rozmetány, strop sálů probořen;

sloup jedinký jen hlásá bývalou nádheru;

i ten snad, rozpuklý jsa, se shroutí k večeru.

Kol místo zahrad leda poušť zeje strašlivá,

strom nikde chládku nedá, zdroj nikde nezpívá,

jak slul ten král, zpěv nezná ni kniha nechová;

nepaměť nad ním bezdná! Toť kletba pěvcova.