Pěvcům.

Zanechte básní s tváří uplakanou,

jeť poesie rajských luhů květ!

Nech srdce hárá, zraky jasně vzplanou,

zanechte básní s tváří uplakanou; –

nadšení pěvce má být srdce mannou,

prut, kterým z poušti luzný budí svět...

Zanechte básní s tváří uplakanou,

jeť poesie rajských luhů květ!

Nač hořem schnouti, kdy se jaro budí

a v srdci poupat blaha na tisíc?

Ráj nebo peklo dříme v lidské hrudi,

nač hořem schnouti, kdy se jaro budí?

Jen zloba mívá zasmušilou líc,

a kdy vše jásá, tu se nudí, trudí...

Nač hořem schnouti, kdy se jaro budí

a v srdci poupat blaha na tisíc?!