Pěvec národa.

Byl parný den; to slunce pálilo,

jak svět by velkým ohněm vzplanout měl,

až růže zaplakala z večera

a slavík v háji – píseň zapomněl. –

Oj divá řeka skálu objímá

ve závistná ji tisknouc ramena,

a skála pustá, jako slávy hrob,

a na ní muž – jak socha kamenná.

To tělo mdlé, jak jarní v mrazu síla,

tvář ubledlá, jak duše neštěstí, –

však v ruce slabé věrná ještě lyra,

a v srdci z krásných časů pověsti.

O pověsť! minulosť! to hrobka svěží,

již odkvetlou my v srdci nosíme,

kde v dobách neštěstí a bídy bledé

za naději se tiše modlíme!

Však bez naděje veleduch mohutný

nad velkým dílem sám tu umírá,

kdy místo tisíců, v nichž dál chtěl žíti,

mu „nevděk“ život slavný zavírá.

On lásku pěl – oni ji pošlapali,

on věčnost pěl – oni mu život vzali,

on vzbudil, v jedno spojil národ celý,

však bratři jeho – na něj zapomněli!

On vedl je; za ním se květy rozvíjely,

jak jarem když se šatí příroda,

a teď na skále pusté, cizí mezi svými

tak sám umírá – pěvec národa! – –

Ó těžký bol, a němá bolu lýra,

jak prázdná věčnost, jako hloubka moře,

a písmem nevděku mu v duši vepsal život,

že světa dík je: „nekonečné hoře!“ –

Tam den se sklání, ještě ze zánebí

mu ubledlý to slunce líbá ret,

tam jeho vlasť, odtamtuď jeho síla,

tam božské oko staví naposled.

A zadívá se v klesající zář;

a srdce z oka, jedna bolesť celá,

a duše velká, touha poslední,

k své vlasti tam si, k slunci, zaletěla. –

O mrtev! bez duše! a opuštěn!

tak pěvec klesá v hrobu ssutiny,

a lyra zpěvná udeří o skálu

a poslední zvuk nese v hlubiny,

jak nářek nad hrobem, jak srdce úpění,

když umírá mu dítko milé – cit –

až řeka divoká u bolném zachvění

své vlny stišila. – –

A slunce zašlo; za ním větřík svěží

se po večeru světem rozehrál,

a v hájích šumí, jakby na hřbitově

těm cypřiším o lásce povídal,

a vlny líbá, jak slzy chtěl by sbírat

na hroby těch, co v bídě zemřeli,

a v houští někde slavík osamělý

se tesknou písní k pohřbu rozdumal.

A s nebes modra hvězda k zemi spadla! –