Pěvec.

Když vlast drahá k boji zve,

Pěvec směle s vojskem táhne;

Milostí však srdce prahne,

Takto pěje k harfě své:

„Mé rámě drahé vlasti,

Mé srdce lásky slasti!

Nechť umru nebo zvítězím,

Vždy láska bude heslem mým!“

Noc když kojí spánkem vše,

A když vyjde luna bledá,

On tu smutně stranou jeda

Temně pěje k harfě své:

„Mé rámě drahé vlasti,

Mé srdce lásky slasti!

Nechť umru nebo zvítězím,

Vždy láska bude heslem mým!“

A krutá kdy počne seč,

Nepřátelé naň se rojí,

Pěvec jako skála stojí,

Větrem fičí jeho meč:

„Mé rámě drahé vlasti,

Mé srdce lásky slasti!

Nechť umru nebo zvítězím,

Vždy láska bude heslem mým!“

Dlouho, dlouho bojuje,

Darmo, darmo se potácí –

Raněn s vraníka se kácí,

Chroptě ještě zapěje:

„Zde pěvce pochovejte

A na hrob nápis dejte:

On miloval i bojoval,

Však vlasti všecko daroval.“