Pěvec.

Když slunéčko zacházelo,

Den se skláněl k večeru,

Pěvec s harfou putovával

K tichounkému jezeru.

K tichounkému od té doby,

Co doň poklad jeho skles’

– Děva krásná, – když ji člunek

K staveničku lásky nes’.

Hladinou teď pěvec pluje,

Lehce kolébá se člun;

U nohou mu veslo leží,

Ruka bloudí zlatem strun.

Ubohý! on hojné slzy

V chladné vlnky prolévá,

An k bolestným harfy zvukům

Hrob své lásky opěvá.

A ty vlnky nesou slzy,

Nesou dál i zpěvu žal,

Že se břehem, že se hájem

Zvuk obráží ode skal.

A kdo bloudí krajem břehu,

A kdo dále v háji dlí,

Každého žalostí srdce

Zastená a zabolí. –

Ve zpěvu a lkání pěvec

Trvá často do noci;

Ach a nikdo nepřichází

S úlevou a pomocí.

A když nikdo nepřicházel,

Vlnky se ho ujaly;

Ony jemu vedle dívky

Chladné lůžko vystlaly. –

Slunéčko za chlum zachází,

Den se sklání k večeru,

Pěvec ale s harfou více

Nepřichází k jezeru.

A když zajde, nad jezerem

Harfa temně rokotá;

Nad hrobem prý dvojí lásky

Osiřelá harfa lká.

A kdo bloudí krajem břehu,

A kdo dále v háji dlí,

Každého žalostí srdce

Zastená a zabolí.