Pěvkyně.

„Hrůzno jesti v hvozdě hustém,

Listí hrozí tajným šustem

Strašnou smrt ti, pěvkyně!

Nebeř se tam hvozdem tmavým,

Bys nepřišla v ruce dravým

Zákeřníkům, nevíně!“

Leč nedá si radit děva,

Do hustého předce dřeva

Jede směle, dál a dál.

Držíc v ruce loutnu hlasnou,

Do strun pěje píseň krásnou,

Až hlas slyšet ode skal.

Chladný větřík lesem věje –

Děva pořád cestou pěje,

Týká strun se uměle.

Divně lesem zpěvy její,

Divně loutny struny znějí,

Truchlivě a vesele.

„Děvo, děvo, jedeš k smrti!

Zachvátí tě zlata chrti,

Zbarví půdu krví tvou!

Prozradí tě, děvo krásná,

Písně zvučné, loutna hlásná;

Zpátky obrať ryzku svou!“

Ale děva tíhne dále,

Až pak z houští nenadále

Zákeřníci vyrazí.

Strhnou s ryzky děvu krásnou,

Rozdrtí i loutnu hlasnou,

Hlavu zpěvnou rozrazí. –

Umlknouť tu písně v lese;

Hrůzou se to listí třese,

Pod nímž zbledla pěvkyně.

Hrůzno jesti v hvozdě pustém,

A list jeví tajným šustem,

Že v něm zbledlo nevíně.