Pěvkyni, která zpívala arii z Mozarta.

Rád vzpomínám – Již do soumraku

se halil vlídný pokoj ten –

svit krbu hrál jí v modrém zraku –

dešť venku šlehal do oken.

Tak mladá byla, krásy plna

a o klavír se opřela –

a v hrdle jejím zlatá struna

se v sladké písni rozchvěla.

A zpívala akkordů znění –

tak sladkou notou, zvonivou –

jak skřivan v jitra uzardění

svou píseň jásá nad nivou...

A zpívala, jak ve sítině

hrá vánek, jako nápěv vil,

jak slavík touží v keřů stíně,

jež milujících hlavy skryl.

A v jejím hlase se cos chvělo

jak ševelem vzdušných per,

kdy anděl oblétá ti čelo

a v sny ti šeptá v podvečer.

To zvuky byly krásné snivé,

jak konejšící struny hlas,

jak lkání flétny sladkomřivé

ve kraji tichém, v jara čas...

A co tak pěla v pozdní chvíli

hle, u klavíru, jako v snu

stál divuplný přízrak bílý

s parukou, v kroji dávných dnů...

V dlaň hlavu skryl a slouchal tiše

a kolem rtů mu úsměv hrál – –

O Mozarte! to z duchů říše

ten zpěv tě na zem odpoutal!

A dozpívala, a co hlasný –

kol pěvkyni zněl potlesk vstříc –

co ona klopí zrak svůj krásný

svou zlatou hlavu sklánějíc – –

Co já jí žehnal slzy v řase,

stín mistrů se k ní schýlil blíž –

a políbil jí čelo v kráse,

a tiše zašel v duchů říš.