PEVNÁ VÍRA

Na všem drobném i velkém jsem zanechal kapky krve svojí.

Na bojišti života rozmetán

srostl jsem vždy a zcelen

k novému vyšel jsem boji,

silnější z tolika otevřených ran.

Tolikrát oživnuv

viděl jsem staré nově.

Třeba, že tytéž hvězdy svítily na hřbitovy,

totéž slunce živoucí sežehalo,

lidi těchže činů a snův

mi lhalo,

svět se mi vracel a byl vždy nový.

Ale ti ostatní... nevěřili...

Viděli tytéž vojáky, mnichy a tytéž žebráky,

krysy starého světa jak staré své dráhy v něm ryli,

zkupované a kupující zašlých dob ostříže,

ukřižované buřiče přibité hřeby kdes na kříže,

maličké revolučníky útočit z duše prosté

na fantastické zlo, jež jich nevědomostí roste,

viděli, jak se zlo sesedá v křeslech bezmocných rad,

zítřek co přinese, vojna a vražda a hlad,

viděli roztoužené mládí

plakat a krvácet,

krájet si z chlebů zas zakrvácených,

láskou žít ukrutných let.

Nechci být zoufalcem.

Nechci návratu všeho, co bylo.

Nechci být vězněm,

proti němuž a bez něhož věky stvořily dílo.

Byl bych tím odsouzen:

každý den znovu dávat na špalek hlavu.

Každý den čekal bych, zdali obdržím

polibek milosti slepé.

Jednoho dne bych se lhostejně vzdal, to vím:

Raději hlavu mi setněte.

Bratrství živých když lživé je, prokleté,

s mrtvými spáti je lépe.