Pevnost.

Je pevnost stará... Bastionů zeď

podzimní slunce slézá zimomřivé.

Zdí zubatých to pouze mrtvá šeď,

kam ticho hází vlny zádumčivé.

Jen bodák hlídky blyskne... Lenivě

jeřáby u zdí šumí v chladném vzduchu,

a zvuky kolovrátku pištivě

sem z městské vřavy dolétají k uchu.

Spí celé město v barvách podzimu,

klikatá řeka, obrovský had blyskne

a zhasíná... Ty dojmu vnitřnímu

se poddáváš a cos ti srdce stiskne...

Střílnami možno celý obzor zřít,

a noc jak vlhká po špičkách sem stoupá...

A tráva voní... Je tu samot klid;

na hrotech bodláčí se motýl houpá...

A dávno již tu nikde nelpí krev,

kams prchlo dávno válečnictví slepé,

ty vůdcův dny a pušek děsný řev,

– do plání rovných, kde se vraždí lépe!