PIA.

Jest jako rosa lilje na kalichu,

jež z rána spadla a se chvěje v tichu,

jíž nedotkla se ještě ani zora,

kdy v mlze, tuše jitra, stojí hora,

les mlčí a kraj celý dojat dřímá.

Jí denně anděl perutěma svýma

se dotýká, když dobrou noc dá matce

a ruce na růženci sepne sladce;

ten potom kyne ku nebeským luhům

a znamení dá křídlatým svým druhům,

by sestoupili v tuto čistou duši.

Pláň vodní, kterou vánek nerozruší,

ni křídlem pták, je dětský spánek její.

Jen visiony síně procházejí

snů jejich, křídlaté jsou s hlavou v sklonu.

Jí celý život jest jak hlahol zvonů,

ji žebrák zná, jenž sedí podél dráhy,

své ukazuje rány polonahý,

ji dítě zná na hlučných ulic rohu.

Jde světem tichá, poroučí vše bohu,

a po stupních když kathedraly kráčí,

dým kadidla jí u hlavy se stáčí,

zkad andělíčků vyzírají hlavy.

Jí v duši píseň zvoní bez únavy,

dle varhan tónu její krok se rovná.

Smrť kdykoliv by přepadla ji, zrovna

šla v ráj by na skráních svit aureoly

za Pannou Marií i apoštoly.