PIA DE’TOLOMEI.

Siéno, ó, ty trůníš v glorii

na slunných výšinách a větrové

kol tebe dujou dech jak volnosti,

ty toskánská kolébko umění!

Tvůj genius vytrysk’ v noci barbarství

jak čarný květ v soumraku doubravy,

a polibek, jejž na čelo ti vtisk’,

tam podnes plá, a nikdy nezbledne

tvá aureola v lidí paměti,

ó, soupeřko ty, města nad Arnem,

jež jméno samo z květů vzalo své!

Jak málo hřmotný trh a střízlivosť

té naší doby tebe tknuly se!

Ty v sluni sníš o minulosti své,

tvé vysoké, pošmurné paláce,

piazza tvá, ó, jací svědkové

to mohutných tvých dějin odvěkých!

A kolem tebe modrý Apennin

se k nebi pne a věje na tě chlad,

a posýlá ti z lůna lesů svých

do pyšných, věkovzdorných fontánů

své jasné vody, které zpívají

a pláčou, bublají a třpytí se

tak čisté, průhledné, jak nad tebou

je tvého nebe blankyt, sladce tak

jak toskánské tvé mluvy čarný zvuk!

Jak často zastavil jsem kroky své

u fontány tvé, Brandy, zamyšlen,

jež na vodu, na jasnou bohata

jak na vzpomínky, z kterých záře jde.

Pod vysokými těmi oblouky

chlad hledaje se Dante zastavil,

on vzpomněl na ně v božské básni své,

a stříbrné ty vody vlažily

ret Kateřiny, velké svaté tvé,

ten ret, z kterého taká výmluvnosť

se linula, že církve knížata

a papež sám své hlavy sklonili

před prostou dívkou, dcerou barvíře:

v tak velký oděl, svatý majestát

Bůh robu svou, pokornou v čistotě.

U Fontebrandy vídal zajisté

syn velký tvůj, tvůj Memmi, spanilé

tvé dcery, s nádobou když měděnou

pro vodu večer přicházívaly,

jak v lese laňky k brodu stoupají.

Z nich utvořil si snivý ideal

pro světice své, ženy s dlouhýma,

na polo zavřenýma očima,

jichž liliovým, světlým postavám

cud aureolu tvoří nejkrasší.

U Fontebrandy vždy jsem myslíval

na Piu z Tolomeů, splýval mi

zjev její bílý, snivý, nyjící

s tím idealem Memmiových žen,

a zajisté že mnoho, mnohokrát

zrak její zrcadlil se v hladině

vod Fontebrandy, když se vracela

z niv siénských, kde květy trhala,

v stín paláce, jenž stojí ještě dnes

tak pyšný, vážný, sluncem politý,

v svém tichém majestátu nedotknut,

kdež ty, ó, Pio, a tvůj mocný rod

už dávno v prach a niveč zmizely...

Však ne! Ty, Pio, věčně budeš žít,

tvůj tklivý nářek, pláč tvůj holubí

zní stoletími k nám a bude znít,

až po nás nebude už stopy víc,

a mučennická tvoje očista,

ta ležet bude jako lunný svit

vždy na Maremmě, zdřímlé v zakletí.

Vždyť Dante vdechl sladkou vidinu

tvou nyjící na velké pozadí

své poesie, tvrdé nad démant.

V snu jeho o tobě, ty řekla’s mu,

šer limbu jasníc bílým zjevem svým:

„Až na svět vrátíš se a spočineš

po dlouhé pouti své, ó, vzpomeň si

pak na mě; Pia jsemť, již zrodila

Siéna, již Maremma zhubila...“

On vzpomněl na tebe dle prosby tvé,

a žádný žal, věř, tklivěj nemluvil

kdy k srdci lidskému než, Pio, tvůj!

Tvé utrpení tak mě dojalo,

že cizí pěvec v chmurách severu,

tak daleko siénských slunných niv

o tobě vyprávět chci srdcím všem,

jež velké lásky hlubý znají bol.

Den tiše skláněl se, den před svatbou,

a Pia vyšla z domu otců svých,

ze síně soumračné, jak z hlubin vod

květ bílý vynoří se leknínu.

Za Apennin se slunce chýlilo

a přísně pyšné domy hleděly

v šer ulic siénských, však náměstí,

kde mocných Tolomeů stojí dům,

jsouc prostrannější, posud rdělo se

tím sladkým světlem zory večerní,

tak růžím podobným, a jako pel

svit kouzelný ten padal na tvář teď,

na čelo, na ruce a na šaty,

na celý světlý, luzný dívčí zjev,

jenž na prahu stál chvilku paláce

a s úsměvem se zdál těch vážných zdí.

Šla Pia, provázena chůvou svou,

dnes naposled se modlit do chrámu;

vždyť zítra mocný Nello z Pietry

po svatbě v zámek svůj ji odvede,

tam někam na chlum vrchů modravých.

Teď naposled se chtěla pomodlit

pod katedrály smělým obloukem,

před oltářem, jenž o sloup mohutný

se stranou opíral a tonul vždy

jak v moři světla z lamp a ze svíček.

Byl svatému Ansanu zasvěcen,

jenž ochráncem byl krásné Siény,

neb on to byl, ten junný bohatýr,

jenž město celé dávno, před věky,

byl obrátil na víru Kristovu

a zaplatil svůj nesmrtelný čin

pak hroznou mukou, čistou krví svou.

Stál obraz jeho na tom oltáři,

tvář jasně jako slunce zářila

tím krásným jeho, svatým nadšením,

a temno vlasů bylo paprsky

už blížící se jeho glorie

jak zlatem proniklé, a očí hloub

o zjeveného ráje zázraku

u velkém podivení mluvila.

Ta junná, bohatýrská, sladká tvář

do dětství luzně Pii zářila,

jak v úsvit line ranní hvězdy kmit.

Kdykoli slýchala o andělích,

jichž jasná krása plní nebesa,

neb o recích, již činy konali

tak stejně vznešené jak odvážné,

hned její obraznosť je oděla

tou svatého Ansana podobou,

a říkala-li někdy chůva jí,

že (bude-li jen zbožná, pokorná)

v čas vhodný pak se pro ni objeví

jun skvělý jako v krásných pohádkách

na zlatém koni očí démantných,

tu hned i toho bohatýra vždy

jen v svatého Ansana postavě

si myslit musila a blouznila

pak v dětské bláhovosti docela

o něčem tajůplném, podivném,

o čem tak často mluvit slýchala,

o sňatku mystickém, jejž uzavřít

lze s někým v ráji ještě za živa.

Proč nemohla by tedy nevěstou

být svatého Ansana?... Nevěstou

když vskutku byla teď, ne dítětem,

a naposled když nyní kráčela

do katedrály, by se loučila

na dlouho s vyvoleným svatým svým,

tu s úsměvem na dávné svoje sny

si vzpomněla a maně řekla si:

„Jak různý život jesti od toho,

čím býti zdá se, než jej poznáme!“

Jak bylo vše tak divně dálo se

s tím jejím zasnoubením... V paláci

čásť zadní, odloučená, odlehlá

od velkých síní hlučných, nádherných

jí byla domovem. Tam vyrostla

jak v stínu klášterním a málo kdy

tvář jinou viděla než matky své

neb staré chůvy. Někdy návštěvou

jen dívka přišla v stejném stáří s ní,

neb s přísným hledem stará příbuzná,

neb onen kněz, jenž víru vykládal

a číst ji učil, psát a modlit se.

Máť učila ji zpívat, na harfu

a loutnu hrát, a v duši vštípila

ji celý poklad písní nejdražších.

A otec její syna strádaje

jí, místo jemu, denně vykládal

o slávě předků, pych až vzbouzel v ní,

a s výmluvností vzletnou, silnou tak,

o rytířství jí mluvil křesťanském

a o významu velkém Siény,

že duše její mocně plamennou

se vzňala láskou k městu rodnému.

Jen málo ulic znala nejbližších,

jen ty, co vedly od vrat paláce

buď do kostelů nebo v šero bran

vždy střežených, za které vedli ji,

když jaro přišlo, někdy na nivy

a v olivové háje stříbrné.

Však z komnaty v tom patře vysokém,

kde v tichu rostla, širý rozhled byl

v kraj libý, požehnaný, toskánský,

a často duše její bloudila

za modré hory v neznámou jí dál,

o které nevěděla víc než to,

že jiná města tam též k nebi ční,

však žádné krásné tak a vznešené

a slávou ozářené nesmrtnou

jak její Siéna, a blouznila,

že ona, kdyby byla jinochem,

by vyšla v cizí onen, dálný svět

a celého by mečem dobyla,

ne pro sebe, však pro Siénu svou.

Tak žila Pia. Jednou (bylo jí

as devět tenkrát let) v den májový,

když chodila v té staré zahradě,

na kterou vrhal palác velký stín,

máť její přišla k ní a za ruku,

za útlou vedla hocha plachého,

o čtyři léta asi staršího,

než byla Pia. Řekla: „Pio, hleď!

Víš, koho vedu ti? Toť ženich tvůj,

až vyrosteš a Sandro Ghizi též,

pak manželé z vás budou. Zasnoubil

tě otec jeho s ním a otec tvůj.“

A k Sandrovi se obrátila pak

a řekla: „Poceluj svou nevěstu.“

Stál rozpačitě Sandro, sklopil zrak

a nehnul sebou. Pia hleděla

svým dětským velkým zrakem dumavým

na ženicha a řekla: „Nechci jej,

je bázlivý, já reka pouze chci,

jenž dovedl by dobyt celý svět.“

A vidina svatého Ansana

se zjevila jí v plné slávě své

a mračila se jak na vetřelce

na Sandra, který zaplál ruměncem.

Tu smála se Prudenzia, její máť,

a řekla pouze: „Prostořeká jsi!

Však pozděj nahlídneš, že mlčeti

a poslouchati losem jesti žen.

A zajisté že bude Sandro rek,

by světa třeba také nedobyl.

Teď v zahradě s ním hraj, je hostem tvým.“

A Pia déle nebránila se,

a záhy byli dobří přátelé,

až líto bylo jim, když na večer

jim řekli, že je po hře, skvělý hod

že připraven na jejich oslavu.

A dlouho zůstal Pii v paměti

kvas slavnostní, neb v síni seděla

co nevěsta na křesle vysokém

a propletli jí vlasy perlami,

a Sandro všecek oděn v brokátu

po boku seděl jí, a dýku měl

za pasem třpytící se rubíny,

a sloužili jim jako snoubencům

z mis ozdobených květy vonnými.

Však pocelovat když měl Sandro zas

svou nevěstu, tu opět plachým byl

a odvrátil se, smích pak z toho byl,

a Piu smích ten k slzám urazil

a odvedli ji tedy na lůžko.

Čas minul, minul. Nikdy Sandro však

v dům Tolomeů nevkročil už víc,

neb brzy po tom slavném snoubení

spor vypuk’ v městě vážný, vášnivý,

a Sandrův otec v podezření pad’,

že zradu proti městu kul, a dřív,

než do vyhnanství odsoudili jej,

sám v nevoli se vlasti vzdal a šel

si novou hledat někde v cizině,

nad velkou křivdou k smrti roztrpčen.

Tím byly všechny svazky zrušeny,

a Pii jméno Sandra z paměti

sléz vymizelo... Minul, minul čas,

a přestávala býti dítětem,

a byla překvapena velice,

když jednou hlučný hod byl v paláci

a když jí řekli: „Pio, ozdob se

a mezi hosti pojď.“ A vstoupila

v tu hlučnou síň tak sladce zmatena,

jak kdyby vyšla z celly klášterní,

a bylo jí jak ptáku drobnému,

jenž po prvé si z hnízda vyletěl.

Ten večer všechno se jí kořilo,

a hrdá byla na ni její máť:

s tak krásným klidem tiše mluvila,

tak pln důstojnosti panenské

zjev její luzný... Její hlubý klid

však přece vzrušen byl, když slyšela,

jak velké činy Nello z Pietry

byl pro Siénu konal, hrdinské,

jak Florenčanů zmařil nájezdy

a zároveň na jejich spojence

jak útočil, jak všude zvítězil!

Tu hořely jí tváře nadšením,

a reka uviděti dychtila,

jenž slávu Siény tak rozmnožil!

Den druhý po té Nello z Pietry

vjezd slavil svůj, a celá Siéna

vstříc jásala mu. V okně s mátí svou

též stála Pia, a když kolem jel

na pyšném koni svém ten smědý muž

s tím hnědým zrakem, smělým, hlubokým,

s tím temným vousem, který plynul mu

na zlatý pancíř, ó, když kolem jel,

tu Pia déle nezdržela se

a mezi tím, co matka mávala

mu závojem, tu růži s ňader svých

mu hodila, a padl rudý květ,

tak rudý jako srdce, koni v krok

a Nello hbitě s něho seskočil

a růži zved’ a bystře jako blesk

zrak jeho sokolí se obrátil,

kde dívka stála, celá blažena,

však beze zmatku v nevinnosti své.

A hluboce se po té poklonil

a dále jel a zmizel z náměstí.

Teď každý den se hody slavily

na jeho poctu, všude zvali jej,

a Tolomeů pohostinný dům

se snažil předčit všechny ostatní.

Tak vídala jej Pia z blízka teď.

Ó, jaký byl to pravý bohatýr,

jak výmluvně ty oči mluvily,

jak vysoký byl, jeho posuňky

jak volné, ušlechtilé, jeho tvář

jak vážná, když se zamyslil a když

si smědou rukou hladil dlouhý vous

tak temný, ač byl stříbrem prokvětlý.

A jeho hlas, ó, jak byl hluboký!

A to, co vypravoval, jímalo

až ku podivu mysl veškerou;

jak třásla Pia se, když nebezpeč

neb zápas líčil, a jak bylo jí

pak volno, s úsměvem když vyprávěl,

jak Bůh jej zachránil... „Ó, zajisté,“

si myslívala, „stojí archanděl

mu po boku se štítem z démantů!“...

S ní téměř nepromluvil, zdravíval

jen hlubokou a dvornou poklonou,

a byla ráda, mohla naslouchat

mu lépe tak, po boku matky své.

Tak minul měsíc as, a na večer

se jednou Pia brala zahradou

za palácem a právě vázala

si z růží kytici, když vešla k ní

máť její dobrá, vždy tak pečlivá,

a za ruku ji jala s úsměvem

tak zvláště něžným, Pia dojatá

že hlavu na prsa jí vložila

a noříc zraky v matčin vlhký zrak

že šeptala: „Ó, ty mě miluješ?“

A matka hladila jí vlasy řkouc:

„Ó, Pio zlá! Ty ještě tážeš se?

Však nyní slyš, vždyť nesu novinu.“

Hlas se jí třás’, a Pii zdálo se,

že byla bledá. Srdce tlouklo jí,

ač nevěděla, proč, než matka dál

tak pravila: „Tvůj otec poslal mě

a ještě někdo. Hádej přece, kdo!

Ty vrtíš hlavou? Nello z Pietry!

Ah, teď se směješ? Dobré znamení!

Mé dítě, otec tvůj tě zasnoubil,

a ženich tvůj jest Nello z Pietry.

Mluv, Pio má, jsi Bohu povděčna?“

A Pia velice se divila,

však necítila radosť ani žal,

a řekla pouze: „Vděčna jistě jsem,

je bohatýr tak velký, slavný tak...

Však vousy jeho jsou už šedivé

jak mého otce...“ Matka smála se

a řekla pouze: „Pojď, už čekají!“

a vedla dceru v šerou, velkou síň,

kde ženich čekal jí, a po cestě,

než překročila práh, se zakmitla

před zrakem jejím vnitřním Ansana

tvář spanilá a jasná v glorii,

a vzpomněla si, tak že byla vždy

as myslila si svého ženicha...

A ještě něco náhle jako dým

jí neurčitě v paměť vstoupalo,

a zatáhla svou matku za rukáv,

když ruku zvedla k dveřím vysokým,

a zašeptala: „Matko, poslyš mě!

Teď napadá mi... vždyť jsem nevěstou

už zasnoubenou z dětských přece dnů...“

„Ó, jdižiž!“ matka její smála se,

„vždyť víš, že Sandro Ghizi odešel...

ta smlouva dávno jesti zrušena.“

A otevřela dvéře. Nello vstal

a vstříc jim chvátal, vtiskl polibek

na bílé její čelo; pozvedla

zrak k jeho zrakům, hnědým, hlubokým,

kde smělý háral duch, a obdiv zas

ji mocný jal; a pyšná byla tak,

že veliký ten hrdý bohatýr

ji ze všech zvolil ve Siéně žen,

a skrývajíc svou luznou, cudnou tvář

na ňadrech matky, tiše šeptala:

„Ó, jak jsem šťastna, matko předrahá!“

Tak stala Pia tedy nevěstou

se Nella z Pietry, jenž pánem byl

v Siéně předním a jenž mocně vlád’

Marémmě celé v četných zámcích svých.

„Ó, věru, jako v snu se dálo mi,“

si na vše vzpomínajíc myslila,

když v katedrálu vešla s chůvou teď.

Šer hluboký vlád’ celým kostelem,

jen oltář plál svatého Ansana

ve záři bílých svíček voskových

a ticho nerušené, posvátné,

týž mělo účinek co velký zvuk,

jenž stále stejný, proud jak hlubých vod,

nás podmaňuje, s sebou odnáší,

kams v neurčito, někam mimo nás.

Čar ticha rázem dívky zmocnil se

a křídla obraznosti, nesoucí

ji v modrou výši vždy, se rozpjala,

a po modlitbě prahnouc, spěchala,

tak rychle k oltáři, že stačiti

jí chůva nemohla, a zvedala

už Pia ruku k malé kropence

na prutu zavěšené železném,

když ze stínu se sloupu vynořil

zjev, který tak ji mocně překvapil,

že ruka její zastavila se

a nehybna zůstala ve vzduchu

jak zkamenělá... Hle, jaký to div!

Zjev, který náhle před ní v světle stál,

sám svatý Ansano to v pravdě byl!

Hle, jeho junná, sladká, krásná tvář,

ty temné vlasy jeho, paprsky

už blízké aureoly proniklé!

A zářících těch očí vlhá hloub

o zjeveného ráje zázraku

u podivení zřejmě mluvila!...

Klam trval však jen krátký okamžik,

muž mladý prsty vodou svěcenou

si ovlažil a vznesl ruku pak

té naproti, jež na něj hleděla

tak plná obdivu, tak vznícena –

a prsty její když se dotknuly

teď jeho prstů, aby přijaly

té vody svěcené, tak dvorně jí

a v pokornosti podané, tu hned

si byla Pia klamu vědoma

a viděla, že stínu podoby

zde nebylo se svatým Ansanem,

to nadšení jen jeho zraků měl,

ten sladký půvab vesny života.

A záře blouznivých těch zraků teď

jak úsvit v nitro její vnikala,

a srdce její, spící dosavad

snem hlubokým, se v spánku pohnulo,

a touha neznámá jí, podivná,

z dna duše na rty vábila jí vzdech,

vzdech dlouhý, tichý, klid však rušící,

a Pia víčka očí sklopila

tak bílá jak dva lístky z lilie

a jak ty řasy jejich slonily

svou temnou nocí snivý jejich zrak,

tak sladký zmatek jakýs, plný však

též tesknoty, mhou duši kalil jí

a nevěděla, co se děje s ní –

že láska celé její bytosti

se zmocňovala cudné, panenské,

to Pia netušila... Poklekla

a spjala ruce. Žádná modlitba

však nepřišla jí v paměť... Pozvednout

pak zraku k světci obávala se,

cos šeptalo jí, že by její hled

ne na světce, však muže toho pad’,

jejž neviděla juž, však tušila

na blízku kdes v těch stínech hlubokých,

již katedrálu měnily už v sluj.

Strach jakýs měla, chůvu chopila

za ruku třesouc se šeptala:

„Juž domů pojď...“ a vyšla z kostela

a jako ve snách městem kráčela

ni jednou zraku nepozvedajíc.

Však chůva dobře juna viděla,

jak z povzdálí jim šerem sledoval,

až v pošmurný teď viděl vcházet je

a majestátní Tolomeů dům. –

Noc celou po té Pia nespala

a bledá ležela na loži svém

jak z mramoru a stejně nehybná

a její rty si stále šeptaly:

„Co, bože můj! ach, se mnou děje se?

Proč je mi smutno tak? Jsem nevděčna!

Vždyť závidění hodný jest můj los.

Proč stále slzy v oči tlačí se?“

Však ráno, když k ní matka vkročila,

tu zdálo se jí, že to náhle ví,

co tak ji tížilo a tlačilo:

ó, zajisté myšlénka loučení

s tou drahou, sladkou matkou bylo to,

co tak jí srdce krutě svíralo.

V pláč vypukla, a matka tlačila

ji k ňadrům pevně, nad ní schýlena

pak šeptala: „Ó, promiň, Pio má!

Jak povolnosti své teď lituji!

Však slabá jsem a tvrdý otec tvůj!

Má holubice bílá, vydaná

pro celý život, dřív než ze spánku

se duše tvoje světlá probrala!“

Tak šeptala a hořce plakala,

a Pia udiveně hleděla

na její žal, jejž chápat nemohla,

a řekla pouze: „Nerozumím ti.“

„Tím líp, tím líp,“ jí matka šeptala

a líbala ji znova. Přinesly

teď její dívky perly, rubíny

a skvostná roucha, závoj jako sníh

a odívaly Piu. Do chrámu

pak vedli ji a všechny ulice

se lidem plnily a voláno:

„Hle, anděl s nebe kráčí Siénou,

Bůh krásou oděl ho a pokorou,

ó, šťasten jest, kdo zváti může svou

tu spanilou, kvetoucí ratolesť

z pně mocných Tolomeů vznešených!“

Jak hrdě Nello hlavu povznášel!

jak hrdě kráčel hlučnou ulicí!...

A v katedrále posléz stáli teď,

a kněz jim ruce svázal, prsteny

teď měnili a Pia pozvedla

zrak plachý vzhůru, v tvář by hleděla

sléz tomu, jenž jí nyní manželem,

a Nello pravil: „Ó, jak šťasten já,

že v boji také jednou podleh’ jsem.

Ne smrtelný, však bůh mě porazil!

On zjevil se a hned byl vítězem,

bůh lásky, který nás všech silnější.“

A mezi tím, co dvorně mluvil tak,

zrak Piin bloudil, cos ji nutilo

v dav hleděti, a náhle viděla

zrak blouznivý a bledou, známou tvář,

tvář, kterou znala od včerejška jen,

a přec jí bylo, jak by znala ji

už dávno, dávno... On to opět byl,

ten krásný jinoch, který včera stál

u svatého Ansana oltáře...

Jak hleděl na ni! Bože, jaká zář

mu z očí šla a jaké nadšení

a jaký smutek též! Jí zdálo se,

že slova, která mluvil manžel jí,

o mnoho hlouběj’, krásněj’, pravdivěj’

z těch očí linula se, znějíce:

„Jest láska moje silná jako bůh,

tak schvátila mě, že jí umírám...“

A Pia třásla se a zavřela

jak v bázni oči, které odvrátit

už síly neměla, a její muž

ji kolem pasu vzal a odváděl,

neb nohy její pod ní klesaly,

a bylo jí, jakoby zmírala,

a náhle chápala, co ráno dnes

jí byla matka štkajíc šeptala,

mráz šel jí tělem, paměť jako v tmu

jí zapadala, nevěděla, jak

se z chrámu v otcův navrátila dům.

Tam velké byly hody, hudba, zpěv,

a Pia byla šťastna, na chvíli

když do zahrady staré utéci

se mohla sama. Lehla do trávy

a při šumění stromů sbírala

svou mysl blouznivou a horečnou.

Chlad konejšil ji. „Byl to pouhý blud,“

jí šeptal nyní hlas, „chorobný sen!

Stín obraznosti, který rozplyne!

Vždyť nikdy více neuvidím jej!

Jak beze jména, tak bez jsoucnosti

ta vidina, jež pobouřila mě.“

Tak Pia těšila se, povstala,

by v dům se vrátila, v tom vyskytla

se chůva její stará v zahradě

a začala se s pláčem loučiti.

„Ty odejdeš, a já jsem stará tak,“

jí pravila; „ach, zemru dříve snad,

než do Siény navrátíš se zas.“

A začala pak Piu chváliti,

o její kráse hrdě mluvila,

o její ctnosti a pak povídat

se jala švitořivě jako pták

o tom, jak celé město nadšeně

se dneska Pii obdivovalo,

a pojednou jí řekla: „Pomysli,

má sladká lilje, onen mladý muž,

jenž v chrámě včera k tobě přistoupil,

to Sandro Ghizi jest! On vrátil se...

Však trochu pozdě, věru, hledá-li

z let dětských nevěstu! Té vzácnější

si dobyl šlechtic, myslím, hodnější

než kterýkoli Ghizi velké cti,

znak Tolomeů s erbem spojit svým!“

Tak žvatlala, a Pia mlčela...

Co vidinou jen bylo před chvílí,

to nyní mžikem bylo bytostí!

Zde Sandro někdy stál, v té zahradě,

zde pravila jí matka: „ženich tvůj!...“

A propasť mezi nimi zela teď...

„Ach Sandro, Sandro!“ Pia zalkala,

„Ty přišel’s pozdě! Běda, běda nám!“

Když vytřeštěným zrakem dívala

se na ni chůva, Pia lekla se

a svatým křížem znamenala se

a přísahala, nikdy, nikdy víc

že nepustí už jeho vidinu

před duši svou. Však za to nemohla,

že zahlídla jej v šeré ulici,

když s Nellem z brány města vyjela

na jeho hrad na chlumu modrých hor.

Zrak sklopila a tulila se blíž

na prsa toho, jenž se před Bohem

byl mužem jejím stal, a povzdechla. –

Hrad, v kterém žila, čněl nad hustými

a hlubokými lesy, pod nimiž

pláň rozvlněna, žírná, zelená

se šířila, a v dálce, jako sen,

na výšinách Siéna ve slunci

se zjevovala jako v glorii.

Spíš uhodnouti mohlo srdce ji,

než rozeznati s určitostí zrak.

Tam Piiny bloudily myšlénky,

když Nello vyjel v lesy bukové

a ona sama, sama seděla

na šedé baště nebo v komnatě

tak úzké jako cella klášterní.

Jak byla bledá, Pia neblahá!

Ba neblahá, neb nyní zjevil se

jí život v nahé pravdě, bez klamu.

Juž nebyl Nello tím, co myslila,

to nebyl bohatýr! Kam zmizela

ta zář, již kolem něho viděla,

když tenkrát vjezd svůj slavil v Siénu?

Muž tvrdý byl to, smělý, odvážný,

však beze vzletu duše, myšlének,

byl mlčenlivým teď a pochmurným

a chladným tak, když nekypěla krev

mu vášní k ní, za kterou styděla

se Pia nyní... Zachvívala se

před smyslností zraků planoucích,

před láskou, která něhy neznala...

Jak jinak na ni oči hleděly,

ach, muže, jehož jméno vyslovit

rtům zabránila svým... A přece žil

zjev spanilý jí stále v paměti!

Když mimoděk ten obraz vznikl v ní,

vždy na kolena v prach se vrhala

a volala o pomoc k andělům

a nad tím hříchem trpce plakala...

Čas pomalu ač minul, minul přec,

už zeleň bledla svěží na nivách,

a dávno zvadl vonný na nich květ,

a ptáci mlčeli už v lesinách,

jen skřivan ještě zpívaje se nes’

do vedrem zbledlé hloubi blankytu

a padal jako bleskem sražený

zas k zemi, umlkaje znavením...

A Pia též jak vedrem zmořena

na lůžko jednou klesla v horečce,

neb byla o něm snila celou noc,

jí zdálo se, že s ním zas mluvila

v tom šerém kostele, že za ruku

ji pojal, že jí trpce vyčítal,

proč v dětství daný porušila slib.

A Pia plakala po celý den

a děla: „Bože můj, co platno mi,

že bdíc, ten obraz jeho přesladký

si z duše rvu, ach, silou veškerou?

On ve sny moje, krutý, vedral se

a mučí mě a mučí!... Bože můj,

a horší jest, že nezjeví-li sen

mi dlouho jeho tvář, pak smutna jsem...“

A do prsou se bila kajicně.

Pak vzpřímila se řkouc: „Chci silná být,

a manžel můj mi budiž podporou!

Ó, vyznám se mu, vždyť jsem bez viny!

To pokušení pouze ďábla jest!

Ó, zajisté, mě láska vyléčí,

ta pravá láska, láska povinná.

Jsem nespravedlivá, má choroba

mě dráždí proti choti... Miluje

mě Nello posud, milovat jej chci

i já, a Bůh nám pomoz oběma!“

Tak pravíc, rychle s lůžka povstala

a v bílý závoj zahalila se

a vyšla z hradu. Vyjel Nello dnes

do bukového lesa, věděla,

že z lovu nyní brzy vrátí se,

a znala cestu, kudy vychází

vždy z hlubokého stínu lučiny.

Pod plané růže sedla hustý keř,

a čekala a slova hledala,

by prostě jemu pověděla vše

a přece dojemně, vždyť prositi

jej chtěla, aby chybu prominul.

A zdálo se jí, nyní Sandro že

už nemá moci, nemá přístupu

už do svatyně její duše, teď,

když Nello opět tam se navrátí.

Ó, bude vyhojena, šťastna zas,

až na ni pohlédne jak tenkráte,

když matka její přivedla ji v síň,

kde s otcem na ni čekal... Pozvedla

teď hlavu. Slyš! už blízko dusot zněl,

krok jeho koně... Bylo šero už

a v hloubi nebes jako z jantaru

kmit večernice tonul jako pták

per stříbrných... Už z lesa vynořen

se blížil Nello. Pia s výkřikem:

„Ó, choti můj,“ se jemu vrhla vstříc, –

však jeho kůň tím zjevem polekán

se vzpřímil rovně, strachem šílený,

a když jej Nello trhl za uzdu

a bodl do krve, tu v nevoli

a v pýše oř jej shodil se sedla.

A Nello vzplanul hněvem jako bouř,

za hřívu držel jej a tasil meč.

„Stůj!“ Pia zvolala a vrhla se

na ruku jeho téměř zoufale.

„Ó, šetř ho, šetř ho!“ s pláčem prosila,

„vždyť celá vina moje, moje jest!“

Však Nello bled jsa vášní odstrčil

ji prudce tak, že padla do mechu,

a dřív, než vstala, nořil už svůj meč

do hrudi nešťastného zvířete.

Pad’ ušlechtilý oř a za krátko

juž nehnul údem. Pii zdálo se,

že smutný, zmírající jeho zrak

se na ni dívá s němou výčitkou.

Tu schýlila tvář štkajíc do dlaní

a myslila, že srdce pukne jí.

A tomu muži chtěla svěřit se!

Teď viděla, že jest to nemožné.

Ne, bez pomoci, sama snášeti

své břímě musila... Teď kráčeli

bez jediného slova v temný hrad,

a v síň když vešli, Pia pravila:

„Ó, Nello, promiň mi!“ A zasmušen

jí odpověděl: „Co jsi hledala

na oné křižovatce prokleté?

Mor na lichosť těch ženských rozmarů!“

Však Pia potlačila v srdci svém

bol probuzený tvrdostí těch slov,

a andělskýma svýma očima

naň hleděla a k němu tulíc se

mu šeptala: „Jen říci chtěla jsem

ti, Nello drahý, že tě miluji!“

On usmál se a chladně řekl pak:

„S tím, paní moje, mohla’s čekati,

vždyť neměla tvá zpráva taký spěch,

a kůň můj mohl proto dále žít.“

A zamyslil se teď nad ztrátou svou

a odešel, a Pia pravila,

když sama stála v pusté komnatě:

„Ne, toho muže nelze milovat.“

To bylo poprvé, co řekla to

tak jasně, určitě, ač dávno juž

to srdce její v hloubi cítilo.

A hlava její klesla těžce tak

na římsu krbu, oči zavřela,

a zjev když Sandrův dral se v paměť jí,

tu zvolala: „Ne, Sandro, odejdi,

ni tebe nechce znáti srdce mé.

Zlo jesti láska, odříkám se jí.“

A bylo jí, jakoby do rakve

ji kladli chladnou, bledou, zemřelou.

Od toho dne už málo mluvila,

a Nello nejdřív nedbal, pozděj’ však

z těch zraků jejích zřejmě uhodl,

že jest jí lhostejným, a uražen

ji začal chladně míti v nelásce.

Už začaly se lesy pestřiti,

jak bledé zlato byly, rudé též

a nevadnoucí čněly ostrovy

z nich temnozelené: to ilexů

a sosen byly háje rozsáhlé,

a v pláni jako mha a oblaka

šeď olivových zahrad zdála se.

Teď častěj’ lákal Nella v lesy lov,

a samotněla Pia víc a víc

a dívala se upřeněji vždy

v tu stranu, kde Siéna ležela,

a vzdychala: „Nemám-li zemříti,

pak třeba mi, bych zase město své

a drahou matku uviděla svou!“

A ejhle! náhle sen se vyplnil,

neb večer jednou, když byl zasmušen

u krbu dlouho seděl, Nello děl:

„Mě zprávy stihly velmi nemilé,

pře hrozí mně o statek v Maremmě,

je nevelký a leží v bažinách

a zámek tam jak hrob je kamenný,

vždy pro ty připraven, kdož delší čas

by žíti chtěli v jeho chmurných zdech.

Mně za měsíc vždy jesti měniti

tam posádku, sic mor ji udáví;

lid proto „zámkem smrti“ zove tvrz.

Přec budu statně hájit práva svá,

a proto do Siény pojedem

na delší asi čas. Dřív zákonů

se dovolám a zbraní uchopím

se tenkrát jen, když práva nenajdu.“

Tak pravil Nello večer při krbu

a druhý den jel s Piou v Siénu. –

Jak rodné město svoje vítala,

tu drahou Siénu, jež, hrdinná,

se věžmi ježila. Tu Siénu,

o které zpívalo se s obdivem,

že matkou jesti mužů rytířských,

a každá žena v ní že spanilá.

Ó, jaká slasť, zas vidět náměstí,

kde paláce se pnuly k blankytu!

Ty křivé, úzké, strmé ulice,

ty domy majestátní, vysoké,

na jejichž průčelích ve soumraku

se znaky pyšných rodů kmitaly

tak pestře zlatem, stříbrem zdobené!

Ty kostely ve svaté nádheře!

Ty fontány, v nichž vody jásaly

a třpytily se!... A teď přáno jí

zas vítati ten drahý otcův dům,

zas vejíti v ty síně zvučící

při kroku mužů jako olbřímé

a polotemné sluje podzemní!

A sladké, ach, jak byly večery

v té staré, vadnoucí teď zahradě,

pod stromy tichými, jež ronily

list za listem do trávy s výše své.

Teď byla Pia šťastna; s chůvou svou

neb s matkou někdy vyšla v ulic ruch

neb v ticho kostelů, i za bránu

se na procházku někdy vydala

do olivových zahrad patřících

zde Tolomeům, tam zas Nellovi.

Klid v její duši byl, teď vídala

tak málo přísnou svého muže tvář,

a zdálo se, že mizí z paměti

jí vidina ta sladce vábící,

jež děsívala její svědomí,

a spokojeně sobě šeptala:

„Ó, pevnou vůlí možno zvítězit,

a Bůh mě slyšel, Bůh mi pomáhá!“

Na večer jednou s chůvou vracela

se ze zabranské, dlouhé procházky

a přišla v tichou, šerou ulici,

kde studna Branda dřímat zdála se

pod svahem, krytým sady hustými,

z nichž bílé domy v soumrak hleděly.

A dlouhou chůzí Pia uhřáta

pod stinné Fontebrandy oblouky

chlad hledat šla, a kloníc luznou tvář

nad zábradlím z tvrdého kamene,

kus nebe na hladině spatřila

vod modravých a hvězdu jedinou,

jež zrcadlíc se zdála démantem

se býti ohromným, jenž ponořen

se na dně třpytil v hloubi fontánu.

A řekla chůvě: „Hleď, květ stříbrný,

ta hvězda spadla z klenby azurné!“

A nahnula se hloub – a strnula,

neb vidouc nyní vlastní bílou tvář

jak v zrcadle, též druhou spatřila

tak těsně za sebou, tak blízko své,

tak nyvou, jasnou krásou zářící,

a zároveň šept nyní ozval se,

ach, hlasu sladkého, jak ptačí zpěv!

„Buď Bohu chvála,“ šeptal tichý hlas,

„že dopřál mi vás vidět, madonno!

Tak bílý narcis kloní v strumen vod

svou vonnou hlavu, když chce azur pít,

jenž tam zrcadlí... A rosa pak

mu perlou skane jako nyní vám

ta slza z oka, vláha nebeská!

Vy pláčete! Ó, Pio, rcete, proč!“

Však Pia slova říci nemohla,

jen ruce sepjala a chtěla jít...

Kde bylo její pyšné vítězství?

On zjevil se, a ona věděla,

že ještě miluje ho, víc než kdy,

a myšlénka, že chtěla vypudit

jej z duše svatyně, ta lákala

jí v oči pláč, a velkou lítostí

ji plnila... Přec chtěla odejít...

Však vstoup’ jí v cestu. „Pio!“ zaúpěl

„vždyť vím, že nejsem hoden pohledu

z tak andělského oka, přece vás

při živém Bohu, paní, zaklínám,

ó, nedejte mi žalem zahynout!

Ó, rcete mi, že žádná nenávisť

se v srdci vašem proto nevzmáhá,

že smělým byl jsem tak.“ A ruce spjal

jak před oltářem, bledý jako smrť.

Tu Pia k nebi obrátila tvář

svou krásnou, pláčem lásky koupanou,

a stále ještě němá, podala

mu olivovou malou ratolesť,

již byla ulomila v zahradě.

„Dík!“ šeptal Sandro, chůva nyní však

svou paní pobízela: „Domů pojď!

Mně úzko tak! Oh, kdyby viděl nás –.“

A mlčela, a Pia chvěla se

a viděla, že temné postavy

se blíží žen se džbány na hlavách,

a chtěla jíti. On však prosil ji:

„Jen jednou dovolte mi, madonno,

bych s vámi mluvil, a pak odejdu

v svět širý na vždy!“ Chůva zvolala:

„Toť nemožné, jest paní střežena,

kde chtěl byste, můj pane, mluvit s ní?“

„Jen povolte, madonno, prosbu mou,

a postarám se o to, kdy a kde!“

Tak prosil zas, a Pia zmatena

mu hlavou kývla, a pak spěchala

od místa, celá hrůzou chvějíc se. –

Dny minuly, a žila v úzkostech,

a víc než jednou vyznat chtěla vše,

buď Nellovi neb aspoň matce své,

však Lapa, chůva její, pozvedla,

když slyšela o tomto záměru,

jak v hrůze ruce k nebi, volajíc:

„Chceš jeho smrť, ty dítě nešťastné?

Na hlavu tvoji padne jeho krev!

Tvůj manžel, chceš-li jemu svěřit se,

ti odpustí snad, ano, ale věř,

že Sandra zabije! A matka tvá?

Ta bude mlčet, ano, zajisté,

však postará se, na to spoléhej,

by Sandro Ghizi zmizel! Bude klid

tvůj dražší jí než ubohého krev.

Což málo takých lidí v Siéně,

již do těla by zradně dýku svou

mu třeba v samém chrámě vrazili

i za měšec jen zpola plněný?“

Ta hrozba Piu němou činila,

a v tuhý led jí obracela krev;

však Lapa jednou, když ji na večer

na lůžko vedla, takto pravila:

„Já mluvila s ním, Pio, s ubohým!

Ó, věř mi, věř, on láskou zahyne.

Ty slíbila’s mu, víš to, rozmluvu.

Nuž, v katedrálu zítra na večer

se vydáme, chrám bývá pustý tak

v tu pozdní hodinu, a posvátné

to místo jistotu mi podává,

že nemůže to žádným hříchem být,

co říci tobě chce ten ubohý!“

A Pia, bledá jako mrtvola,

jí odvětila: „Mučíš mě jak on!

Já nepůjdu! Ne, nikdy, nikdy, mlč!“

A byla bolem jako schvácena,

den celý ležela jak v horečce,

však na večer se rychle strojila

a řekla Lapě: „Já to slíbila!

Nuž, se mnou pojď, já rozloučím se s ním.“

Jak usmála se lstivě stařena!

Chrám temný byl a prázdný, příšerný,

jen věčné lampy zlaté, stříbrné

se před oltáři sem tam kmitaly

a vzplanutím vždy pohyb dávaly

těm velkým stínům, které padaly

od klenby smutně jako příkrovy;

dva oltáře jen světly zářily

a bledojasný průlom tvořily

v tmě hluboké: Ansana svatého

to oltář byl a Matky bolestné.

Ten druhý stranou stál hned u vchodu,

mříž vysoká z kutého železa

jej od prostory chrámu dělila,

a jemným, hustým mříže lupením

zář drahokamů hvězdně lila se

od koruny, jež zlatá skvěla se

na čele matky boží z mramoru,

a v jilci meče, jenž jí hluboce

ve svatém srdci trčel. Vcházejíc

v chrám temný, Pia zastavila se

tam mimoděk, a Lapa šeptala:

„Pros matku boží o klid duše své!“

A Pia hlavu k prsům sklonila

a vešla v kapli, Lapa zavřela

mříž tiše, sama před ni klekajíc.

Stál mramorový v kapli monument,

v němž pyšný biskup rozpadal se v nic;

ten bílý mramor, třpytnou slávou svou

hrsť kryje prachu, tvořil skupiny

kol sarkofagu bronzem zdobeným,

tu andělů, tu světců... Chvějný stín

a světlo míhavé, klam života

těm sochám dávaly... A náhle z nich

se jedna, nejvíc ponořena v tmu

a klečící před samým podstavcem,

jak divem hnula, Pia trnula,

to v bílém plášti Sandro Ghizi byl!

Krok učiniti Pia nemohla,

jak zkamenělá byla leknutím

a stála v záři světel bez hnutí,

tvář obrácenou k Matce bolestné,

a oči její, vlahé slzami,

tak zdálo se, že žalovaly jí:

„Jen tvoje srdce, mečem proklané,

bol větší cítí, než můj jesti bol!...“

Jí u nohou a v stínu hlubokém

a krytý hrobkou toho biskupa,

že nikdo z chrámu vidět nemoh’ jej,

dlel Sandro na kolenou v pokoře

a šeptal tiše jako v modlitbě:

„Ty kráčíš, Pio, v kráse svaté své

jak nové slunce, které z dlaní Bůh

do světa pustil, aby slávu svou

nám znova ukázal a moc... Neb kdo,

když tebe vidí, Bohu nežehná

a nezpívá mu chválu, povděčen,

že tvorem takým, jak jsi, Pio, ty,

svět zdobí svůj co zářnou korunou?

Ó, Pio, Pio, já tě miluji!

Ty snem jsi byla mého jinošství,

tam daleko v Provenci, kde jsem žil

blíž moře, jehož jasnosť bezedná

jak zrak tvůj jest, však ne tak nebeská.

Já v Provenci žil, v zemi matky své,

a trubadurů zbudil sladký zpěv

se v srdci mém, jsemť, Pio, básníkem.

A hledaje nadzemský ideál

já v mysli vždy jen k tobě zalétal,

jen k tobě, Pio, kterou dali mně,

když děckem ještě byla’s jako já...

Hleď, když jsem rostl, splynul obraz tvůj

mi s tím, co pod nebem se zdálo mi

vždy nejkrásnější, splynul s městem tím,

po němž jsem toužil, žíznil, hladověl...

A posléz přišel jsem a spatřil tě...

Já neznal tě a láskou uchvácen

jak bleskem hned při prvním pohledu

já domníval se, že jsem nevěren

té, která snem mi byla nejdražším.

Pak ale viděl jsem, že nevěra

má domnělá jen byla vnuknutím!

Mě vedla láska sem v ten šerý chrám,

bych poznal, Pio, koho dal mi Bůh!

Bůh dal mi tebe, ale žel, ó, žel,

že osud vzal, co Bůh mi přisoudil!“

A Sandro sklonil tvář svou do dlaně

a štkal, až srdce usedalo mu.

A Pia stála obrácená v sloup

a měla v srdci smrť a hleděla

zas na tu sochu bledou z mramoru

a myslila v své duši hluboce:

„Ó, rci mi, Matko sladká milosti,

jest větší bol než můj, než jeho bol?“

Pak položila bílou ruku svou

na hlavu jeho takto šeptajíc:

„Ó, Sandro, ustaň, lítosť se mnou měj!

Tím pláčem srdce moje rozrýváš!

Jak mám být silnou, ty když slabý jsi?“

On pozved’ tvář a hleděl v její zrak,

a oba dlouho mlčeli, však šla

zář jakás jako hvězd jim ze zraků

a paprsky jim dštily ode rtů,

a duše jejich obě na vzájem

si říkali tak zřejmě: Miluji,

ach, miluji tě teď a na věky!

On posléz však se slova ujal zas:

„Ó, rci mi slovem, co mi zrak tvůj dí!

Ó, rci mi, Pio, že mě miluješ!

Jest zrak můj spitý! Očaruj též sluch!“

Tu usmála se smutně, pravíc mu:

„Co myslím, víš, a více nežádej!

Vždyť nejsem volna... a že brání mi

má povinnosť, bych řekla mysl svou,

to víc ti zjevuje než slova zvuk...

Má povinnosť! Ó, Sandro, zbouzím se!

Ó, klekni se mnou zde před oltářem,

a prosme Boha, by nám síly dal

ji konati, tu tvrdou povinnosť!“

A jako lilje, bouří zlomená,

na tvář svou padla, bolem zmírajíc.

Teď ale on zas sílu měl a řek’:

„Já nepřišel, ty světlo duše mé,

bych s výše tvé tě táhl v nízký prach...

Já vím, že jest mi s tebou loučit se,

však dovol mi, bych nešel z města hned,

ó, dej mi času, abych přivykl

tě neviděti více v životě!

Slib, opět že se se mnou sejdeš zde.“

Tu Pia vstala, náhle silna též,

a pravila: „Ne, Sandro, nikdy víc!

Že miluju tě, buď ti útěchou...

Ó, Bože můj, teď jsem to vyřkla přec,

to slovo, které těžkým hříchem jest!“...

Stud vzplanul v tváři jí a mlčela

a bojovala těžký, těžký boj,

on za ruku ji držel pevně však

a řekl: „Bůh sám tomu slovu dal

ti skanout se rtů jako růže květ...

Ó, nech mi ruku tvoji celovat

a šatu tvého lem a šlépěj tvou...

Ó, Pio, Pio, pamatuješ se,

v té vaší staré, stinné zahradě

jak spolu hráli jsme, jak nechtěl jsem

tě pocelovat tenkrát při hodu?“

A oba mlčeli a blaženě

se ztráceli v těch dávných vzpomínkách

a zapomněli přítomnosti žal...

Pak jal se Sandro sladce švitořit,

až ohlas budil kleneb vysokých,

a lampy jako hvězdy kmitaly,

a bylo jim, jakoby v lese kdes

za letní noci spolu chodili,

a Pia nyní pamatujíc se

na slovo, které byla pronesla

kdys v domě chmurném svého manžela,

že láska zlem, teď hlavou potřásla

a pravila: „Jest blahem láska vždy,

i když ji nutno krví zaplatit

a slzami a hořem bez konce!“

Však slova ta ji opět vedla zpět

do smutné skutečnosti, vložila

na jeho ústa bílou ruku svou

a pravila: „Jest čas už k loučení.“

A jako křeči srdce chvělo se

jí při tom slově, však když temně vzkřik’

a prosil: „Slib mně, že zas uvidím

tvou blahou tvář, že opět dovolíš,

bych s tebou mluvil.“ – Tak když prosil ji,

tu sebrala své síly veškeré

a vzala za ruku jej, vedla jej

blíž k oltáři a tak mu pravila:

„Můj Sandro, ne. Na vždy se loučíme.

Bez viny jsme, bez viny zůstanem.

Můj obraz zavři čistý v srdce své.

Jak trpíš, vím. Však trpím méně já?

Což smíme reptat zde, před sochou té,

jež, nekrutější přece, největší

bol snášela, jejž snášeti jen lze?

Buď silným, Sandro. Bolesť cestou jest,

jež vede v svatý nás Jerusalem.

Tam palma štěstí roste, nikdy zde.

My putujeme strmou cestou tam...

Buď s Bohem zde, a tam buď vítaným...

Já s tebou znova, Sandro, snoubím se,

neb tvou jest duše má, mé myšlénky

a mého srdce tlukot nadšený.

Zem loučí nás, však láska spojuje.

Zem pomine, však láska zůstane.

Můj Sandro, snubní dej mi polibek, –

tak čistý, cudný, svatě bratrský,

jak toho místa svatosť žádá to.“

A sklopila své čelo liljové,

a Sandro bledý, s pláčem políbil

ji třikrát tak, jak by ji kladl v hrob.

A Pia pevně oči zavřela,

by nečetl v nich bolesť zoufalou,

a vrávorala z kaple, klesajíc

pod tíží svého kříže. Sandro však

ryl v prsa nehty jako šílenec

a šeptal: „Ne, při živém Bohu, ne,

já takto odříkat se nemohu!

To nebylo, má Pio, naposled,

co s tebou mluvil jsem, tě celoval!“

Tak šeptal si, však ona prchala,

že stará chůva sotva stačila,

a chmurně Nello vítal ženu svou

a pravil: „Dlouho jste se modlila,

až příliš dlouho. Raděj konejte

svou pobožnosť na večer v komnatě.

Tma v ulicích pro ženu počestnou

jest klíčem, jenž ji v domě zavírá.“

To pravil jí, a Pia zbledla tak,

že Nello překvapen se zarazil,

a v noci sen jej strašil podivný,

a vstal a v ložnici se její vkrad’.

O sloup, jenž lože nesl baldachýn,

stál podepřen a zíral v její tvář,

tak bledou a tak krásnou při kmitu

se stropu na řetěze visící

a klátící se lampy... Dlouho stál

a udiven pláč tichý uslyšel,

jenž ve snu tvář jí kropil slzami,

však ani slova nešeptaly rty...

Stál dlouho tam, a podezření had

jej uštkl jedovatě u srdce.

„Na stráži budu,“ posléz řekl si

a pomalu šel v komnatu svou zpět.

Dny minuly a Nello uviděl,

že ženu střežit třeba nebylo,

již nevycházela, vždy zavřena

čas celý trávila v své komnatě

a nikdo přístupu teď neměl k ní

než matka její, která vzdychala,

neb uhodla, že šťastné nebylo

to drahé dítě její jediné.

Však marně tázala se: „Pio má,

co trápí tě, měj ke mně důvěru!“

Tím pevněj’ Pia zavírala rty

a mlčela, a záře horečná

těch velkých zraků jejích mluvila

o skrytém jejím utrpení jen.

Zrak ten však Nello nikdy neviděl,

neb mluvila-li s ním, vždy sklopila

jak unaveně oči, tlumila

hlas mimoděk. A Nello málo dbal,

pře jeho víc mu mysl jímala

než nyvý smutek ženy trpící.

Sen jediný v té době přetěžké

byl pro ni pravým, celým životem:

Když tělo spalo, dvojnásobně bděl

duch její trýzněný, a vše, ach, vše,

co nikdy, nikdy říci nesměla,

co Sandro slyšet nesměl smrtelným

svým sluchem, vše to jeho vidině

ve spánku sterým vzdechem vyznala.

Však ani tenkrát nešeptaly rty

to sladké jeho jméno. Zavřena

ta hudba v hloubi duše zůstala.

V tom boji míjel pomalu jí čas,

když večer jednou Lapa pravila:

„Ty sladká moje, zbožná vlaštovko,

ty umučíš nás, mě i matku svou

a toho ještě, jehož jmenovat

mně přísný vždy tvůj zakazuje zrak.

Ty umučíš nás tichým žalem svým!

Ó, ty chceš zemřít, viď? Co záleží

ti na tom, že nás také usmrtíš?

Jen když tvá pýcha tebe pochválí

a řekne ti: jak, Pio, ctnostná jsi!

Nuž, čiň, jak chceš, vždyť dlouho trvati

to nebude... Ach, jinoch ubohý,

jak stín se vleče, brzy klesne v hrob.“

Tak pravíc, slzy utírala si,

a Pia cítila jak bodnutí

u srdce, mlčela však, zbledla jen,

a chůva tak se opět ozvala:

„Měj s matkou aspoň lítosť, s ubohou!

že žíti chceš, jí dávej na jevo!“

„Co mohu činit?“ Pia úpěla,

a chůva horlivě tak zvolala:

„Ó, vyjdi aspoň z hrobu těchto stěn!

Pij boží vzduch, by tvář ti zkvetla zas,

a uvěříme v dobrou vůli tvou...

Ty moje rybko, potěš srdce mé

a poslechni... Pojď aspoň do sadu...

Já ukážu ti hvězdu, na niž zrak

on upírá, když myslí na tebe...

Sám řekl mi to, sám ji ukázal...

Těch málo slov, co o tobě mu dím,

jest celá radosť jeho života!

Ó, jak jsi tvrdá, Pio, ukrutná!“

A s úsměvem jí závoj podala

a poslušnou ji táhla v šerý sad.

Tam svadlé stromy stály hrouženy

do těžkých dum, a temných větví změť

kde nad fontánem řídla, nebe pruh

do hloubi zřel a s hvězdou třpytivou

se klidně v temné vodě zrcadlil.

Na Fontebrandu Pia vzpomněla

na večer, když s ní mluvil poprvé,

a přemožena upomínkami

na lávku klesla, tvář svou skrývajíc.

„Kde jsi, ó Sandro?“ v duši úpěla.

„Jsi daleko a bez útěchy jsem!

Mně zůstal pláč – i ten však hříchem jest.“

Tu zaševelil za ní hustý keř,

a polekaně když se ohlídla,

jej viděla tam státi... Vykřiknout

strach bránil jí, a prudce vstala jen

by prchala, však Lapa šeptala

ji zdržujíc: „Ó, hleď, jak bledý jest!

Chceš usmrtit jej? Slovo jediné

s ním promluv! Neboj se, jsem na stráži!“

A zmizela pod stromy jako sen

a sama stála v šeru Pia teď

pod nebem, které plné jasných hvězd

se větvemi do sadu dívalo

na jinocha, jenž, bledý, poklekl

a sladce a tak nyvě promluvil:

„Ó, slovo moje, slzou kropené,

jdi přede mnou a za mne u ní pros,

by v milosti se ke mně sklonila.

Ó, vnikni v její hruď a vrať se pak

sem v srdce mé jak ptáče do hnízda,

a vyzraď mi, zda srdce kamenné

jí v ňadrech leží... Řekni mi to jen,

a je-li tomu tak, už netřeba,

bys řeklo: zemři! Umru zajisté.“

A sklonil hlavu nízko v samý prach

a nehnul sebou. Pia k němu šla,

tvář její byla mrtvá, zsinalá,

led byla její ruka, kterou jal,

a k němu chýlíc se tak prosila:

„Při lásce tvé, tě, Sandro, zaklínám,

spěj odsud! Prchni, mám-li živa být!“

„Ty bojíš se,“ jí řekl. „O tebe!“

mu vyčítavým hlasem šeptala.

On ale zvolal: „Nedbám života!

Bez tebe, Pio, žít mi nelze víc.

Ó, osudný byl onen polibek,

jejž na čelo jsem vtlačit tobě směl!

Krev jako roztavené železo

mi v žilách vře! Já měl tě v náručí

a pustil tě! Ó, pošetilý hřích!

Ty řekla’s, Pio, snoubím duši svou

s tvou duší, Sandro! Chci však tělo též!

Ó, nehleď na mne vyčítavě tak,

já vím, že každé moje slovo hřích!

Já vím, že ztracen jsem, kéž odvahy

bys měla jako já, ve hříchu žít!

Ó, našli bychom v pekla propastech

ráj sladší toho, Bůh jejž slibuje...

Ty ale ctnostná jsi, ó, vím to, vím,

ty svatou zůstaneš v svém sobectví

a muka moje slávu množí tvou.

Ó, odpusť, Pio, nenaslouchej mi.

Jsem šílený... Co mluvím? Přišel jsem

jen proto, abych ještě naposled

tvou šlápěj v písku zulíbati směl,

lem tvého roucha... Ó, jsem šílený!...“

A vrávoral a zdál se umírat,

a zraky jeho byly výčitkou

a shasínaly obráceny v sloup.

Tu vrhla se mu Pia na prsa

a pozdvihala ruce k nebesům

a hlasem velkým zvolala jak zvon:

„Má jesti vina, mě zatratiž Bůh!

Má síla, ctnost má, stud, vše jesti klam!

Já zmírám žádostí po lásce tvé,

jest tělo moje plamen jediný,

jest žhavým vírem, a ty sleduješ,

kam divoká tě trhá vášeň má!

Ó, vezmi mě, a líbej! Udus mě!

Mě nasytíš, jen když mě usmrtíš!

Hle, boží nebe na nás dívá se,

je svědkem nesčetnýma očima,

jak cudnosť šlapu v prach, stud odhodím

jak obnošené roucho! Lépe jest,

bych zatracena byla na věky,

než abys trpěl ty jen okamžik!

Teď vezmi mě, jsem tvá, jak tomu chtěl’s!“

A líbala jej s vášní horoucí

na ústa, na oči a na čelo,

však pološílen když ji k sobě trh’

a k srdci tisk’, tu padla bez smyslů

a beze vzdechu, jako mrtvá v prach.

A Sandro v zoufalství si vlasy rval

a volal o pomoc a zapomněl,

jaká jím hrozí velká nebezpéč,

hlas jeho uslyší-li v domě kdo;

v tom ale Lapa chvatně přiběhla

a zvolala: „Ó, rychle odsud, pryč!

Juž domů přišel Nello! Prchněte!“

A k paní klekla, strachem chvějíc se,

a kropila ji vodou z fontánu.

Když otvírala Pia pomalu

zrak blouznivý, děl Sandro pokorně:

„Ó, promiň mi, vždyť byl jsem šílený!

Ty svatá jsi, neb lásce žertvovat

jsi chtěla vše, i ctnosť svou beze skvrn!

Nuž, chceš-li, nikdy víc mne nespatříš,

jen řekni, Pio, že mi odpouštíš.“

Co mluvil, nevěděla, neboť mha

jí paměť zastírala, úsměv jen

na rtech jí svítil, byla blažena,

že viděla jej, vše, co věděla,

jen prostě bylo, že jej miluje,

a tklivý tak ten její úsměv byl,

že vida jej, se Sandro nezdržel

a propuk’ v pláč. Však chůva kývala

a prosila jej snažně, aby šel,

a odcházel a zmizel pod stromy...

„Co děje se?“ se Pia tázala.

„Proč pláče nade mnou? Je pohřeb můj?“

A opět síly její prchaly

a ležela na zemi ve mdlobách.

Tu chůva vidouc, že už vzdálen jest,

se jala volat, pokřik pozvedla,

dům zbouřila a Nella přivedla...

Ten chladně kázal paní pozvednout

a odnést do ložnice. Zamyšlen,

sám za ní šel a hlavou potřásal. –

Noc byla temná, vítr přikvačil

a pokryl mrakem celou oblohu,

dům Nellův pohřížen byl do spánku,

i Pia spala nyní znavena.

U lože Lapa ještě seděla

a modlila se. Vešel Nello v síň

a kynul jí, že může odejít.

Když ale šla, ji náhle volal zpět

a hleděl na ni tak, že zmatena

se chvěla strachem, oči klopila.

Na jeho rtech, se zdálo, otázka

že vězela, již klásti zdráhal se

jak v rozpacích, a Lapa v zmatku svém

mu řekla pošetile: „Nevím nic!“

Pak lekla se, až na ni mdloba šla.

Zrak jeho vzplanul, chladně ale děl:

„Nuž, tedy jdi. Jsi, zdá se, ospalá,

a paní tvoje, zdráva docela,

tě nepotřebuje.“ Když Lapa šla

a Bohu děkovala, snadně tak

že byla vyvázla, sed’u lože

a zamyslil se. „Není pochybnosť,“

tak rozjímal, „zde něco děje se.

Ta žena zrádná jest a klame mě.

Jak na dno přijít tomu tajemství?“

A bled’, se zrakem divě planoucím,

a těžce dýchaje, bez pohnutí

na křesle seděl, hledě v její tvář,

a dlouhé hodiny tak minuly

a venku vítr hučel... Lampa už

teď dohořívala a svítati

se začínalo šedě... Pohnula

tu Pia sebou, něco šeptala,

a tlukot srdce se mu zastavil,

když opět tichý slyšel její pláč

jak tenkrát, poprvé když vkradl se

v šer její komnaty... Teď mluvila...

„Ó, běda mně... ó, běda, běda mně...“

A jemu vázl dech... „Jen dál, jen dál...“

děl s hlubým chrapotem a zatínal

jak zuby, tak i pěsti... Mlčela

však Pia chvíli. Vlasy ježily

se na hlavě mu, když sléz vykřikla:

„Nechť Bůh mě soudí, tvá jsem na věky,

nás láska spojila i těžký hřích!...“

Blesk oceli se šerou síní mih’

a temný výkřik zazněl zároveň.

Stál nad ní jako kat a zdvíhal už

svou dýku, náhle ale zadržel

ten prudký pohyb. Bleskla myšlénka

mu temnou duší. Kdo byl jeho sok?

Snad jeho jméno Pia zašeptá?

Stál zase tiše, v sloup jak obrácen,

však Pia mlčela, jen plakala,

a posléz jako mrtvá ležela...

Zas Nello zamyslil se hluboce,

do komnaty své bral se, když už den

se venku jasnil, a pak přemítal:

„Rod její mocný jest... Zde souditi

by těžko bylo... Hanba zjevná též

by byla příliš zde, a kdo můj sok,

to Pia nepoví...“ A tlačil v dlaň

si rozpálené čelo, dlouho tak

na místě seděl v dumu ponořen,

a posléz řekl: „Chladnosť především,

a licoměrné, tiché chování...“

A mezi dnem se věru tichým zdál,

a laskavý byl k Pii velice

a s Lapou žertoval a chystal hod,

když přišla zpráva, on že vyhrál při

a onu malou tvrz, kdes v Maremmě,

lid kterou „Zámkem smrti“ nazýval.

A po tom hodu pravil ženě své:

„Jste zdráva, madonno, buď chválen Bůh!

Teď možno vám se se mnou vydati

na starý zámek, také v Maremmě,

kde k vůli lovu trávit chtěl bych čas...

Až stýskat se vám bude, vraťte se

zas do Siény.“ Pia mlčela

a myslila: „Ach, neuzřím ho víc!

Bůh sám to chce a zachrání mě tak

a v hřích mi nedá hlouběj’ padati!“

Tak myslila a řekla manželu:

„Do vůle vaší ráda vpravím se.“

Den druhý konaly se přípravy,

a Nello řekl chůvě: „S námi jeď!

Jest Pia na tebe tak navyklá

a v starém domě bude veselej’

jí v společnosti tvé.“ A pohladil

jí vráskovitou tvář, a svolila,

ač dlouhé cesty velmi bála se.

Na večer Pii v ucho šeptala,

když samy dvě jen byly v komnatě:

„Já slíbila mu, že se brzy zas

sem vrátíme, a pak že uvidí

tě opět v zahradě.“ Tu těžký žal

pad’ Pii náhle v srdce, rukama

nad hlavou zalomila, zalkala:

„Mám tušení, že nikdy jeho tvář

už neuvidím! Nikdy, nikdy víc!“

A vstala, jak by chtěla k němu jít

a v náruč jeho drahou vrhnout se,

však Nello vešel. Klesla v křeslo zpět

jak zlomena. „Jest po všem,“ šeptala...

A z rána hned se dali na cestu. –

Ta dlouhá byla, dlouhá k podivu

a jiným směrem náhle brali se

než tím, kde naznačený ležel hrad,

a marně Lapa stěžovala si

na únavu, a vyčítala, lstí

že podvedena byla... Kam je ved’

teď Nello, zatvrzele mlčící?

Hrad, kam byl pozval ji, ten ležel přec

tam za pahorkem, který za sebou

už dávno nechali, a od něhož

se neustále vzdalovali jen!

Však Nello mlčel, v zlobě nanejvýš

ji káral ostrým slovem: „Poučíš

mě o cestě, kudy se bráti mám?

Měj trpělivosť, mlč a modli se,

když čas ti dlouhý! Dobře vím, co chci.“

A takovým jí zasáh’ pohledem,

že Lapa polekána mlčela...

Vlek’ nyní lesy hlubokými je,

kde duby šuměly a ilexy:

Klid nesmírný v nich dřímal, posvátný

jak ve hrobě... A v skutku byly jím:

pod jejich mechem trosky ležely

kdys mocných, slavných měst a začasto,

když Nello kázal oheň rozdmychat,

by odpočinuli a ohřáli

své údy skřehlé větrem mrazivým,

na dlažbě činili to některé

z těch dávných římských silnic zapadlých,

jež v šeru objevili povadlých

a vlhkých doubrav... Jedna posléz z nich

je vedla z hvozdů... Širá, vlnitá

pláň beze stromů nyní táhla se

do nekonečna, samá bařina,

z níž jako ostrov trčel sem a tam

jen pustý kopec... Jeden z těchto však

na chlumu šedou nesl, starou tvrz,

kol které vítr plakal. Černý mrak

se nad ní vznášel velkých havranů

a mhy se ploužily jí u paty.

To „Zámek smrti“ byl; řek’ Nello tak,

když jeli k bráně už, a úzký most

když spustil se, a v pozdrav polnice

když hlasem vstříc jim hřměly příšerným.

„Jsme u cíle,“ děl Nello s úsměvem,

jenž neurčitý úžas vzbuzoval

u Lapy, která výraz zastihla

jak tygří v jeho zracích hrozivých.

Však Pia byla příliš umdlena,

by oči otevřela, jako v snách

jen kráčela, když vzhůru vedl ji

do síně vlhké, šeré, sklenuté

jak hrobka nízce; sedla do křesla

a řekla pouze: „Proč mě vedete

v tu pustou, pane, smutnou končinu?

Zde lovit chcete?“ „Ano, vzácnou zvěř,“

jí odpověděl hlasem hromovým,

„je v síti už, a běda, běda jí!“

Tak zavolav ze síně odešel,

a rachot klíče v dveřích poučil

teď Piu ze sna vyburcovanou,

že Nello v této tvrzi věznil ji.

„On podezřívá mě?“ se lekala,

a tlukot srdce se v ní zastavil.

Krok jeho zvučnou budil ozvěnu

na chodbě, a když v ticho zapadla,

klid v prsa Piina se navrátil

po úžasu tak náhle vzbuzeném,

U okna stála... Mlha prosvitla

teď dlouhým, zlatým slunce paprskem,

a truchlá pláň, na kterou skláněl se

tak tiše večer, která vzplanula

teď nachem, jak by slunce raněné

ji polévalo jasnou krví svou,

ta pláň, se zdálo, že ji vítala,

že říkala: „I zde jest doma Bůh!

On všude tobě bude přítelem,

kde toho hodna budeš, spoléhej!“

A clona když se protrhala pak

tím světla přívalem, jenž mocnějším

se stával, mocnější, čím klonilo

se slunce níž (jak světlo poznání

se stává jasnější, čím duši blíž

smrť přistupuje), Pia uzřela

kus nesmírného moře třpytného,

a bílou plachtu, která prchala

od smutných břehů v dáli neznámou

jak duše spěchající na věčnosť.

A tiché odříkání vzmáhalo

se v jejím srdci, hlavu sklonila

a zašeptala: „S Bohem, Sandro můj!

Zde trpkosť hrobu trestem budiž mým

za hřích můj těžký, tam však odměna

za utrpení mé a věrnosť mou.“

Níž hlava klesala jí níž a níž,

a slunce nořilo se hloub a hloub

do svého hrobu návrat slibujíc...

Tma byla už a sladká dřímota

nad Piou skláněla se – náhle zvuk

tak strašlivý však zazněl chodbami,

že Pia střásla ji a s výkřikem

že vyskočila... Napínala sluch

a oči vytřeštěné hledaly

v tmě neznámého cos a hrozného,

a vlasy ježily se na hlavě...

Skřek zazněl znova, ještě hroznější,

a zase skřek a zase, zas a zas,

tou hrůzou celý dům byl naplněn,

a Pia poznavši v těch výkřicích

přes nepřirozené jich zbarvení

hlas chůvy své, se vrhla šíleně

na dvéře, které kruté jako vše

v tom domě zakletém, se chmuřily,

však povoliti nijak nechtěly

těm bílým, slabým rukám, bušícím

na temnou, němou jejich nehybnosť.

Však náhle povolily, rozlétly

se dokořán a světlo pochodní

síň plnilo a oslepovalo

na chvilku Piu; Nello před ní stál,

tvář jeho byla zlá jak satana.

Dva pochopové vlekli za sebou

za ruce oběť poloubitou

a omráčenou nyní bolestí.

Když pustili ji, jako mrtvá věc

na zemi padla. Chvíli hluboké

po hrozném křiku ticho zavládlo,

a Pia jako v divé horečce

svůj mozek v hlavě vířit cítila

a oči její, obráceny v sloup,

se tázaly, co to vše znamená.

Tu Nello za ruku ji prudce jal

a zahřměl: „Bídná ženo nevěrná,

ten samý los, co Lapu, chůvu tvou

a spoluvinnici, teď čeká tě!

Ty slyšela’s, jak kat můj v mučírně

ji polehtal? Hlasitě, na mou česť,

to pověděla domu celému!

Už vyznala, že úkol hrála svůj

v té cizoložné frašce, nevěstko!

Na kolena a jméno jeho rci!“

A trhl jí, chtěl v prach ji povalit,

však náhle byla Pia silnou tak,

že pevně stála. Bledá, vysoká

a chladná teď ho chvíli měřila

bez bázně zrakem opovržlivým

a pravila: „Krvavá urážka,

jíž potřísnil jste Tolomeů znak

tak bezeskvrnný posud, žádá mstu!

Já stejnou urážkou vám odpovím:

Jste sketa, pane Nello z Pietry!

Jste sketa, ano! Neboť bál jste se

mě ve Siéně soudit, rytířství

kde bují květ! Tam Tolomeů dceř

by na sta byla našla mstitelů,

a protož vy, co bídný zbabělec,

jste zavlekl mě lstivě do bařin!

Na přímé slovo přímou odpověď

bych byla dala, v nebi ví to Bůh,

teď ale mlčet budu, vězte to.

Nuž, ať mě tedy mučí ten váš kat,

jest menší hanba jeho dotknutí

než spolek s vámi.“ Nello sebou trh’,

pak řekl krátce: „Odpovězte mi,

kdo jest váš milenec?“ Však nehleděl

jí přímo v tvář. Když stále mlčela,

kýv’ pochopům. „Nuž,“ řekl, „mučte ji.“

Však žádný z nich se nehnul. Zarděl se

a vzkřikl znova: „Zdá se, hluší jste?“

A Pia blíže učinila krok,

kde kati stáli, oni couvli však.

V tom pohnula se Lapa, zbuzena

jak ze sna, chvíli ohlížela se,

pak spatříc Piu, hořce zalkala:

„Ó, dcero moje, ó, jsem zničena!

Jest po mně veta! Údy zlámané

a rozdrolené, dech už držeti

mi nedovedou. Pio, umírám!

Však dříve řekni, že mi odpouštíš!

Bůh tresce mě, že jsem tě sváděla...

Ty čistá jsi! Ó, všickni slyšte mě!

Vše co jsem řekla, lží jest nesmírnou,

jen mukou vynucenou, ukrutnou!

Ó, Pio, Pio, odpusť, odpusť mi.“

A Pia sklonila se plačíc k ní

a zašeptala: „Lapo, na mně jest,

bych prosila tě o prominutí!

Ty za mne trpíš...“ „Dost už,“ Nello řek’,

„těch lstivých slz a lživých vytáček!

Do mučírny zas Lapu zavlečte!

Až jméno jeho řekne, pusťte ji.“

Tu vzkřikla Lapa jako šílená:

„Ne, zarduste mě, nemučte mě však!

Já povím vše, ó, milosť, útrpnosť!“

A Pia k ní se vrhla, volajíc:

„Ó, dopřejte jí v míru zemříti!

Což mne, můj pane, v rukou nemáte?

Mne tažte se, ne jí.“ Však Nello řek’:

„Vy příliš mlčet, paní, umíte,

a proto mučiti dám znovu ji.“

Tu zkřikla Lapa: „Raděj v peklo chci,

než jednou ještě muka snášeti,

nuž, tedy věz, ty kate proklatý,

že Sandro Ghizi sokem jesti tvým!“

Vzkřik’ Nello jásavě, a zdrcena

si Pia v smutku zahalila tvář,

jí k nohám ale Lapa padla zas’

a děla líbajíc jí roucha lem:

Ó, Pio, nyní vím, že prominout

mi nemůžeš už...Bůh mě zatratiž...

Jest Jidáš bratrem mým... já nemohla

však jinak... věř...“ A dech se krátil jí.

A Pia opět k ní se sklonila,

a polibek jí vdechla na čelo

a řekla: „Odpusť ti tvou křehkosť Bůh,

tvá vůle dobrá byla, tělo však,

ach, ale slabé jen...“ A Nello rozkaz dal:

„Už vezměte ji, usmrťte ji však,

jest svědkem hanby mé, to dostačí,

by odsouzena, smrti propadla.

Smrť provazem je rychlá. Pospěšte.“

Však Lapa držela se paní své

a zuby cenila, když blížili

se pochopové, hrůza velká šla

jí ze zraků, a velký majestát

šel z bledé Pie lepé postavy,

jež jako anděl chůvu chránila,

a kati neměli dost odvahy,

by ruce vznesli na ten světlý zjev.

Tu rozzloben sám Nello přistoupil

a sáhl na ni. Lapa pustila

svou paní náhle, síly sebrala

a vzpřímila se: „Sketo!“ zvolala

a v tvář mu plvla, k zemi klesla pak

a byla mrtva. Strach ji usmrtil

a bolesť nad svou Piou zrazenou...

Bled Nello stál a tvář si utíral

a sklonil hlavu, neboť Piin zrak

mu zřejmě říci zdal se: „Nesetřeš

tu skvrnu ponížení nikdy víc,

neb stalo se ti, jak jsi zasloužil.“

A stud mu čelo pokryl ruměncem,

a nenáviděl Piu smrtelně.

Šel z komnaty a kati za ním šli

jak jeho psi, a sama zůstala

teď Pia nad mrtvolou plačící. –

Po pohřbu Lapy nastal v domě klid,

ni kroků nebylo už slyšeti,

a venku husté mlhy visely

nad krajinou, a krákorání jen

se někdy černých ptáků ozvalo,

jak kdyby upomínat chtěla smrť

tím zvukem příšerným, že blízko jest.

Den za dnem ploužil se, a myslila:

„Co se mnou bude?“ Pia... Málo jen

teď Nella viděla a bála se,

by neodjel, neb dobře věděla,

co návrat jeho v město znamenal

pro toho, jenž byl celým světem jí.

A pravila si: „Vím, že nikdy víc

jej neuzřím, a podrobuji se

a snášet chci, co Bůh mi přisoudil.

Já hřešila, ač ne tím způsobem,

jak myslí Nello v surovosti své.

Však že jsem nepadla i v propasť tu –

ne mojí jest to, věru, zásluhou!

Já podala se v pravdě Sandrovi,

a anděl můj mě tenkrát zachránil

od zkázy tím, že mdlobou spoutal mě

a šílících mých smyslů slepou bouř.

A Sandro šetřil mě... On neunes’

mě, když jsem v náručí se vrhla mu!

Já líbala jej svými polibky,

já způsobila krve jeho var,

já metala mu šípy zraků svých

hned tenkrát v srdce, když jsem uzřela

jej v katedrále poprvé... Jen já

jsem vinna, Bože, tedy trestej mě,

a jeho zachraň... Nello v právu jest,

soud jeho kéž mě brzy odsoudí,

na ortel čekám... Nechť mě umučí

zde v smutném hrobě dlouhým vězněním

neb rukou kata... Vůle budiž tvá,

ty soudce přísný nad hvězdami tam,

však pro něho, ó, slitování měj,

měj slitování s jeho mladostí,

s tou snivou něhou a s tou sladkostí,

jež v duši jeho jasnou vložil jsi!...“

Tak Pia denně k Bohu volala,

a zdálo se, že Bůh ji vyslyšel,

neb jednou zaslechla, jak na chodbě

vzkřik’ zlostně Nello, písmo obdržev,

jak najatým řek’ vrahům: „Proklatě!

On zmizel ze Siény! Unikl!...“

A věděla, o kom to mluvili!

Byl Sandro zachráněn! Snad vrátil se

zas do Provence!... Zajisté, že tak!

Tam vyhojí se z lásky chorobné,

on bude pozděj’ šťasten zajisté!

On zapomene ji!... A plakala

a nevěděla, zdali radostí

či žalostí nad vlastním slovem svým.

Však brzy zmužila se, šeptala:

„Své srdce, Bože můj, a lásku svou

co oběť tobě tedy přináším!

I proti vzpomínce se vydám v boj!

Již nebudu jej více milovat!

Hřích vymažu svůj takto, očistím

se od své viny. Bože, vinna ač,

přec zemru nevinně v svém žaláři!“

A hlavu sklonila a jako v hrob

se sama kladla... Nepočítala

už dni, jak míjely, a hodiny,

již nelkala... I jeho památku

již tedy nevolala v paměť svou

a myslila, že zapomíná jej –

však láska její mrtva, pohřbena

do nejvnitřnější duše svatyně,

jak sladká vůně byla kadidla,

co v chrámě utkví a tam zůstane,

i když se rozpadává, zpustošen,

v rum pomalu a v trosky... Tedy tak

jí v nitru bylo... Venku v Maremmě

též pustosť vládla, clona šedých mlh

co den se hustěj’ kladla na zemi,

a ráno jednou Pia viděla,

že zbělel celý boží širý svět,

jak by byl sestár’ za tu jednu noc...

A jako země v bílý příkrov svůj

se halila a pod ním dřímala,

tak Pia usínala v žalu svém

a bylo též jí, jak by dřímala...

Však jaro přišlo zas, a Pia též

se cítila tím sluncem dotknuta,

jež v Maremmě teď divy činilo.

Zrak otvírala, podivila se,

že ještě žije... Zeleň kryla pláň,

a moře květů vůni sýlalo

jí sladkou vzhůru... Stromy sem a tam

jak stráže u vod rozestavené

se zdály žlutí mladých lupenů

jak pozlaceny, mnohý přilít’ pták

a na větvích se houpal, přilít’ též

až k oknu některý, na římsu sed’

a rozjímal, zda pro hnízdo tu jest

snad vhodné místo, do zpěvu se dal,

však, když tu bledou shlédl náhle tvář,

ten hořící, tak velký temný zrak,

tu oněměl, na polo polekán,

na polo jako dojat soustrastí

a rozpjal křídla... Letěl, letěl dál

a Pia s touhou za ním hleděla,

jak v azur nořil se, ach, směrem tím,

kde ležela Siéna... Horký proud

slz lil se z očí jí, a nechtěla

už jaro vidět, slib ten života...

A přece, v noci spát když nemohla,

se vlekla k oknu, srdce tlukoucí

tak přílišně, si tisknouc rukama

a čaru noci oddávala se,

svit pila luny, která bělostná

nad stříbrem stála posněžených hor

tam na severu... Nebo hleděla,

kde moře neurčitý, hvězdný kmit

se v dáli šířil, z mlh a plamenů

to propasť byla, nad níž koráby

se občas vznášely jak fantomy...

A jednou ráno, nebe jantarné

když průhledně se pnulo nad zemí,

dva plameňáky zřela veslovat

v tom čistém vzduchu, bílé jako sníh,

pel růžový na křídlech jejich kvet’,

a dlouho nevěděla, ptáci to

či bílé mráčky, které koupaly

se v zoře jitřní... S břehů dalekých

sem byli zabloudili... Zmizeli.

Ó, všechno, všechno v dáli prchalo,

jen ona věčně zůstat musela...

Vzdech potlačila, reptat nechtěla,

vždyť vůle boží přece byla to,

že v úzkém zemře, vlhkém vězení.

Však tentýž den k ní Nello promluvil:

„Vy nevíte, že v hradě zahrada?

Je pustá ovšem. Přec vám bude vhod

v ni občas vkročit. Nezabraňuji.“

Jak vděčna za to Pia byla mu!

Že takto přímo vydat dechu chtěl

ji morovému bařin pod baštou,

to netušila... Sad byl chudičký:

jen něco stromů, pažit pod nimi

teď plný sladkovonných fialek,

pak stará studna, šedým vroubená

a lišejníky zlatým kamenem,

a vše to mezi bašty vtěsnáno

až příliš bylo; velký pohled však

v kraj širý byl od kaple na konci

té smutné zahrady... A den co den

teď Pia putovala ráno tam

hned po východu slunce. Dovolil

jí Nello trávit takto hodinu

v snu krásnějším, než ten byl v žaláři.

A jednou, když na stupních seděla,

jež vedly z domu v prostý tento sad,

a v širý kraj když snivě hleděla

v tu stranu, kde Siéna ležela,

tu zastavil se tlukot srdce jí,

neb proti ní tam venku v rovině

zjev náhle stál, ó, drahý, drahý zjev...

Ó, zajisté, to klam jen smyslů byl?

To Sandro nemoh’ být! Pro Boha, ne!

A vstala prudce. Což byl pomaten?

Proč vrhal se v tu hroznou nebezpeč?

A proč ji, proč, ach, z hrobu burcoval?...

Zpět chtěla do domu, však třásla se,

až učiniti kroku nemohla.

Šíp zafičel, jak pták když zahvizdne,

a trčel v stromě... Blanka visela

na jeho konci. Rukou třesoucí

ji sňala Pia, v roucho schovala

a sbírajíc své síly prchla v dům.

Když slzami už slepá nebyla,

ta slova čtla na blance napsaná:

„Teď, Pio, vím, že Nello vězní tě,

a slibuji ti spásu, přísahám!

V Siéně nikdo nemá tušení

o mučednictví tvém, neb zprávami

choť nelítostný klame celý svět,

vždy posýlá je z hradů rozličných,

a nikdo nezná utrpení tvé.

Já odešel, bych klid tvůj nerušil,

žil v Provenci, však touha vedle mě

zpět do Siény... Tys tam nebyla...

Já hledal tě a našel... Vše teď vím...

Ve chaloupce se skrývám, ztracené

zde v bařinách, a pastýř ubohý,

muž poctivý a starý, pověděl,

co úžas zbudí v celé Siéně.

Ty trpíš, Pio, ach, pro vinu mou,

a žalem zmírám... Žalem? Láskou též.“

Ta slova Pia čtla, pak hodila

je v uhlí řežavé, jež ve krbu

od noci ještě zbylo předešlé.

Co měla činit? Jak jej varovat?

Mráz v tuhý led jí měnil v žilách krev.

List rychle z modliteb svých vytrhla

a jehlicí pak vryla v pergamen

ta slova spěšně: „Sandro, zaklínám

tě živým Bohem, prchni, odsud spěj!

Pro všechnu lásku, z kterou duše své

jsem vypuditi nikdy nemohla,

ač hříšná jest, pro všechnu lásku tu

tě prosím na kolenou: Ponech mě,

ó, Sandro, osudu, jejž určil Bůh!“

Tak napsala a vyšla zase v sad,

a na všechny se strany ohlídla,

pak skryta za kapli, vyňala list

a vidouc Sandra státi za keřem,

kde byl se nejdřív zjevil, pustila

list v bujný vítr, který právě vál...

Mhu měla na očích... Zda letěl tam,

kde Sandro stál? Zda Sandro viděl jej,

kam dopadl? Ah, neviděla již,

neb schvátila ji mdloba... Za chvíli,

když smysly její zas se vracely,

pláň pusta byla... Pia vešla v dům.

Na lůžko padla. Divá horečka

na pokraj samé smrti táhla ji,

a za dva dni, když zase povstala,

jí řekl Nello s krutým úsměvem.

„Jak vidím, počíná už Maremma

své dílo u vás. Jedy stoupají

už z bařin, k ,Zámku smrti‘ plíží se,

a brzy zanechám vás samotnu,

neb nechci s vámi, věřte, zemříti.“

Jak blaženě se Pia usmála!

On tedy netušil, co stalo se,

a Sandro zachráněn byl, zajisté.

On odejde na zámek na horách

a dopřeje jí v míru zemřít zde!

Jak vítané jí budou výpary

těch bařin morových! V nich spása jest!

Jak byla klidna! Nello usmál se

a řekl: „Zítra, paní, vyjdete

přec do zahrady zas?“ A vstal a šel,

když hlavou „ano“ kývla. Tuto noc

sny měla sladší. Sandra viděla,

jak s Bohem dával jí, by odešel

do kraje zpěvů, v dálnou Provenci.

A když se probudila, šeptala:

„Ó, díky, Bože, že jsem uzříti

přec ještě jednou směla jeho tvář!

Ó, na věky teď zavřít mohu zrak,

mé slunce zašlo, budiž tedy noc,

jen tvoje světlo duši plniž mi.“

A pomalu šla chodbou k zahradě,

šer noci právě byl se rozplynul

a slunce vycházelo v slávě své,

a otevřela dvéře dokořán

a chtěla nohu klásti na stupeň,

na prahu ale něco leželo –

to člověk byl, a Pia vykřikla,

že ptactvo polekaně umlklo

u studně na kamenné obrubě,

že celý dům jak z hloubi zalkal s ní –

ten krvavý a bledý umrlec,

to Sandro byl, a Pia vrhla se

do prachu vedle něho, líbala

mu ústa, oči... krví třísnila

své bílé roucho, pustit nechtěla

jej z objetí, i když teď přiběhli

a Nello od něho ji trhat chtěl.

A Pia byla jako šílená:

už neplakala, tiše zpívala

a šeptala mu, vlasy dlouhými

krev stírala mu s ran a líbala

jej znova zas, až dech jí nestačil,

až jako zkamenělá zůstala

a úsměv plný slz a zoufalství

jí v tváři strnul jako zemřelé...

A svědci toho bolu ztráceli

se jeden po druhém a stírali

si slzy s očí, nechajíce ji

na zemi sedět v bujném pažitě

pod šumícími stromy... Voněly

kol v trávě fialky a na nebi

hnal vítr bílá, vzdušná oblaka

jak stádo labutí... A v klidu tom

v své bídě sama Pia zůstala

s tím smutkem bezedným jak nebes hloub

a hlavu jeho měla na klíně

a zlomena, tvář k němu chýlila...

Dva kroky za ní, v šeru chodby, stál

tak nepohnut jak ona, její choť,

na bolu jejím pásl zraky své,

a vida, sléz že padla v mrákotu,

dal rozkaz, by ji nesli na lůžko

a někde zahrabali mrtvolu,

tam dole v otravných těch bažinách. –

Žal neusmrtil Piu. Vstala zas

po dlouhém čase, venku v Maremmě

když vesna shasla již, a těžký vzduch

se naplňoval zkázou smrtící.

U okna v síni bledá seděla

a na rovině hledal bludný zrak

hrob Sandrův, který Nello naznačit

jí nechtěl, žárliv ještě po vraždě.

Teď vešel k ní a řekl: „Odcházím,

vás zanechám zde moru na pospas.

Teď klidně mohu jít, už po všem je,

už nebojím se soka žádného.“

A ona bledá, krásná nadzemsky,

naň hleděla tím zrakem zářícím,

jak svaté lampy v chrámu svatyně,

a řekla klidně: „Nikdy, vězte to,

má duše Sandra nemilovala

jak právě nyní. Zmizel všechen hřích.

Vy otevřel jste dům mu dokořán,

on vešel, se mnou je, na okamžik

mne neopouští... Jej smím milovat,

a vás co vraha nenáviděti.

Již nejsem v moci vaší, volná jsem

a jemu zasnoubena na věky.

Ó, čeho nyní bát bych mohla se?

Smrť vede k němu. Vítána mi jest.“

A Nello odjel zuby skřípaje.

Teď sama byla, avšak Maremma

se jala končit, věrný spojenec,

co Nello v krutosti své započal.

Kraj celý za krátko se změnil v poušť,

v níž ani stébla trávy nebylo,

zem byla výheň, nebe žhavý kov,

na suchých travách solné křišťály

jak jíní třpytily se, hustý prach

ve sloupech bloudil plání, pozdvižen

až k nebi horkým větrem, dujícím

jak z pekel hloubi. Vzduch jak olovo

byl těžký, plný slaných výparů,

i samo moře v noci měnilo

se v oheň... Bledý rozléval se kmit

po jeho vlnách, jak by nesčetné

ty oběti, jež smrť svou našly v něm,

z pod jeho hladiny teď zíraly

na černé nebe zrakem horečným.

A nepokojně sebou házelo,

jak zlé by mučilo je svědomí,

a dutě o břeh pustý bušilo,

o vyprahlý a v smutek zakletý.

A na večer vždy z bařin stoupaly

mor v klíně jímající výpary,

chlad měly v sobě, který smrtil sic,

však žádné nepodával úlevy

těm, kteří vedrem suchým hynuli.

Ty šeré, husté mlhy plížily

se jako lstivé šelmy hladové

a číhající k hradu blíž a blíž

a do vnitř domu zrádně vnikaly

jak hadi schytralí a vrhli se

na Piu slabou jako na kořisť.

A Pia byla jako zmámena,

duch její kalil se a horečka

jí mozek zžírala a pila krev,

a stínem byla pouhým, krásná však

jak světice i v nových mukách těch.

Dvě černá slunce, zraky planuly

jí pod bělostí čela průhlednou,

a temné vlasy, dlouze plynoucí,

jak v roucho halily ji smutečné...

Žal velký změnil tichý její hlas

v zvuk kovový, v němž sladkosť zůstala

ta jeho původní, a v bezsenných

a smutných nocech Pia sýlala

své žaloby nad mládím zničeným,

nad krutě zkrváceným lásky snem

v poušť Maremmy, a v chatkách chudobných

po pláni roztroušených, v bařinách,

lid bídný, život trapný trávící,

své vlastní zapomínal bolesti,

a plakal s ní, a ve dne hledaly

zjev její tklivý ženy u okna

a vztahovaly ruce vzhůru k ní

jak k světici, aby jim žehnala...

Muž starý v hradě žil, ten strnul se

nad utrpením jejím velikým,

u nohou sedával jí, podával

lék někdy jí, jejž Pia odmítla,

vždyť věděla, že spása jediná

smrť pro ni byla, kterou čekala.

Ten starý muž jí krátiti chtěl čas

a vypravoval, jak v těch bařinách

svět leží zapadlý... Jak Nello ji,

tak Řím že zabil někdy tento kraj,

zvěsť stará hlásala to, pradávná,

že někdy města slavná stála zde,

že lesy kvetly, nivy smály se

v Maremmě, zardousené Římany,

a mor, jenž všemocně zde kraluje,

že kletbou Etrurie ubité...

A dodal pak: „Tak pomsty vstane duch

a Nella stihne, vy až, madonno,

v hrob klesnete, který vám připravil.“

Však ona pouze děla: „Prominout

i nepřátelům našim káže Bůh.“

A stařec dojat na to řekl jí:

„Vy svatá jste,“ a když mu bránila

tak mluviti, děl na to s nadšením:

„Jest v moci mé, přec dát vám útěchu!

Nuž, ukážu vám místo, pochován

kde leží ten, jenž drahý v žití byl

vám nade vše!“ A polo nesl ji,

neb příliš byla slabá, aby šla,

v tu vyprahlou teď, pustou zahradu,

kde Sandro někdy ležel zabitý,

a dole pod baštou jí naznačil

cos jako rov, tak nízký, pustý tak,

že slzy do očí jí stoupily,

a pravil: „Tam jsme zahrabali jej.

Co jsou mi hrozby Nella z Pietry!

Ať za to, že jsem vám to prozradil,

mě zabije, jak hrozil. Zaplacen

jsem vděčným vašich očí pohledem.“

Od toho dne vidiny horečné

vší postrádaly hrůzy, k zápasu

když loudavý mor s Piou přikročil...

Zrak její, který stále upíral

se dole na ten nízký, pustý rov,

ve chvílích chorobného vzrušení

teď z pláně viděl město k nebi růst:

tak skvělé, nádherné a bohaté,

jak jedině ve snách je zříti lze,

kraj onen dávný, Římem ubitý,

se zjevoval jí v kráse zázračné!

A stíny zemřelých jak andělé

tam kráčely, a nejkrásnější z nich

pod baštou seděl toho žaláře,

jenž jímal ji, na trůnu ze zlata

tam Sandro seděl, všech těch mrtvých král:

měl loutnu na klíně a sladký zpěv

zněl vzhůru k ní na baštu zvětralou

a písní k sobě toužně vábil ji:

„Ó, sedni po mém boku, Pio má,

hleď, jak je krásná, lunná, bílá noc,

a sladce dřímá se to pod rovem,

když vedrem prahne strasti plná zem...

Ty zraješ, Pio, osamělý plod

na smutném stromě toho života,

jenž pro nás oba pln byl strádání...

Ó, zraj, a brzy padni v míru klín...“

Tak zněla píseň jeho noc co noc,

a sladká touha, plna naděje,

teď pomáhala moru uvolnit

tu její duši, těžce zkoušenou. –

Však tělu teď též přišla úleva,

již sýlal svěží vítr Apenin

z těch kaštanových lesů, zelená

Maremma byla zas jak na jaře,

když deště přišly, ale stromů šat

byl pestrý, hnědý, zlatý, červený;

kouř z milířů a dálný v pláni zpěv

byl znamením, že lidé k práci své

se vraceli, že sili, orali

a uhlí pálili ti dělníci,

již ročně přicházeli s modrých hor

sem statky vzdělat pánům vzdáleným.

Vzduch čistý byl a v skrýše podzemní,

do hlubin blat se choulil zmije mor,

by podzim přespal, zimu, jarní dni

a s novou silou v létě povstal zas.

Dni krátily se, mhy zas padaly

na truchlou zem, a jednou ráno zas

svět bílý byl a dřímal hluboce,

a Pia ještě žila, dýchala,

však s lože svého nevstávala už

a denně slabší stával se jí hlas,

zrak denně větší, denně hvězdnější,

a vzdechy jen, jež zněly dojemně

jak raněného ptáka hlesnutí,

bol mimoděk na jevo dávala...

A jednou přijel Nello, vešel k ní

do komnaty, u lože sedl si

a bez lítosti takto promluvil:

„Vám dlouhý, paní, věru, třeba čas,

by v hrob jste vstoupila. Co váháte?

Vy nevíte, že chci se ženit zas?

Mně život kyne ještě veselý,

až zbaven vás, se vrhnu v jeho proud.“

A Pia usmála se tiše jen

a řekla pokorně: „Ne vina má,

že ještě žiju. Pane, odpusťte.“

A vzdychnouc, za chvilku se tázala:

„Vy byl jste ve Siéně, v městě mém,

tam slunce vždy... Ach, matku moji též

jste viděl, pravda?...“ Nello surově

jí odvětil: „Já viděl v rakvi ji,

tři neděle, co náhle zemřela.“

Vzdech neozval se s lože, slzy dvě

však tekly velké, jasné, třpytivé,

po bledé tváři ženy zmučené,

a nikdo více slova neslyšel

z těch chvějících se rtů... Zas minul čas,

a každým dnem se dvéře rozlítly

a Nello objevil se na prahu

a zaklel tvrdě, zrak když uviděl,

že ještě září, slabý její dech

že ještě ňadra pozvedává jí...

A venku luzné jaro přišlo zas,

zas ptáci sedali teď na římsu

a švitořili, neplašil je víc

zrak bledé zajaté, ten bolestný,

tam v šeru síně hořel pod víčky,

jež na polo vždy byla zavřena,

a ruce její mrtvě visely

už s lože na zem, musel přistoupit

teď Nello těsně, by se přesvědčil,

že srdce její bije dosavad...

Však jednou ráno, zora růžová

když na východě plála v glorii,

se zvedla Pia, silna pojednou

jak zázrakem a vyšla z komnaty

a vrávorala v pustou zahradu,

kde stromy šuměly, na obrubě

kde staré studny ptáci zpívali,

a jako v snách šla travou kvetoucí

až k staré baště, šedé, zvětralé,

tam poklekla a nahnula se v dol,

kde nízký rov se ztrácel v bujících

a sněhobílých květech narcisů,

a všechny zlatým zrakem hleděly

ty květy na ni, vůně stoupala

k ní vzhůru z nich jak oblak kadidla,

a cos jak píseň šlo jí pamětí,

cos jako krásný, sladký, matný sen

a ohlas jakýs tajůplných slov

zněl v sluchu jí a vábil, vábil ji...

Kam? Nevěděla... Ó, kdo mluvil tak?

„Ty zraješ, Pio, osamělý plod

na smutném stromě toho života...

Ó, uzraj brzy, padni v míru klín...“

A viděla jej, Sandra, dole byl

pod sněhem narcisů, tam čekal ji,

a cítila, že byla uzrála!

Zrak nesla k nebi, Bohu děkujíc

a umírajíc s bašty dopadla

na jeho rov, sníh bílých narcisů

ji měkce přijal... Vlasů temný proud

se mezi květy, hebký, rozvlnil,

tvář její v trávě byla pohřbena,

a sledním dechem vtiskly její rty

tam polibek, kde Sandra kryla zem...