PIANISSIMO.

Mé srdce spito sladkým snem

o kraji věčně modravém,

jenž za světem tam leží...

A touha vstává v duši mé,

v mé duši teskné, bolavé!

Ó, pojď, má duše, půjdeme,

pohoří noci přejdeme –

do krajů modrých, krajů mých

v snů lilijích. – – – –

Tam zámek z alabastru mám,

jenž ční až do oblak,

tam vládnu květům, ptákům sám,

tak šťasten, tak...

A lunatické princezny

zde předou hedvábné své sny

(ve vonných, zlatých komnatách,

kde život plyne tiše v snách)

z paprsků luny třpytivých,

jako sníh.

A spijeme se bílým snem

a zapomenem na vždy zem –

pojď! soumrak nastal již....

Nic nevidíš? Nic necítíš?

Již sníš?......