PIANISSIMO.

Harf života se dneska nedotkneme –

budeme tiše, odevzdaně snít,

dušemi do dálek se rozlétneme,

večera něhu chtíce zachytit.

Ať jedenkrát se zvíře nenasytí

a všecky vášně ať nás opustí,

zář bílých těl ať marně v šero svítí

a únava ať rozkoš nepomstí.

Rozpoutej proudy zlatých vlasů svojích

a sepni jimi světlo měsíce...

Je po všech bouřích, po všech nepokojích.

Smí spasen být, kdo hřešil nejvíce.

Neprobuď touhu – přej, by klidně spala,

neprobuď zbylé krve krůpěje,

minulosť nevzbuď, aby neplakala

pro dávno pokosené naděje.

Jen tiše, tiše... Smutná noc jde kolem

a její vání nese vůně mdlé,

je přeplněna neštěstím a bolem

a vším, co kdesi kleslo uvadlé.

Tisíce hvězd pohlíží, zdali bdíme

a v nás jen matné světlo plápolá – –

viď, těmi tisíci je oplodníme,

až na nás spící zvíře zavolá.

Harf života se dneska nedotkneme –

silnými dovedou být slaboši.

Až ráno jásavě se rozkřikneme

a slunce přivítáme rozkoší.