PIANISSIMO.

Skloň se ke mně tichou večernicí,

jež se v modrém temnu zachvívá,

pohraj prořídlou a šedou kšticí,

vítej pohled, který zřítelnicí

unavenou mdle se usmívá!

Vždycky poznám, vlídná sestro, tebe,

jenom klidně při mém boku stůj!

Ať v svém klínu Tebe houpá nebe,

ať má duše, již vše studí, zebe,

nese na vlnách svých obraz Tvůj!

Oddaná a vždycky klidná dcero

výsostí a smutku, mlčení!

promluv ke mně, duchů čistá sféro,

zhasni, rozsvěť snů a dojmů stero,

rozchvěj nejtajnější tušení!

Uhodni, a sama světlo, rci mi,

proč tak planeš v ztichlou duši mou?

Cestami mne vést chceš tajemnými,

nuž, ať sny a tužby v modré dýmy

letních večerů se rozplynou!

Sama potom k srdci mému lehni,

svatou září požehnej mou skráň,

sledním svitem do mé duše šlehni,

jen mým spícím na dně bolem nehni,

kol jdi plaše jako snivá laň...