Pianista.

Na katafalku

v stříbrné rakvi

cizinec leží

ubledlých lící.

Na čele bílém

bolestnou dumu,

na hrdém retu

úsměšek trpký.

Co vše se dělo

v pyšném tom srdci,

než uvyklo si

mysliti na smrt?

Myšlenky jaké

hlavou tou táhly,

než v resignaci

ku ňadrům klesla?

Odkud as přišel?

Na černé stuze

písmem čtu zlatým:

Rus, pianista.

I pochopím hned,

z veliké Rusi

co sem jej táhlo,

že bylo moře.

V snách vidím, chor jak

u moře sedá,

sleduje tanec

vzdmutých vln, vlnek.

Jak říká známým,

prosívají-li,

rukou by sáhl

do bílých klaves:

„Pozemšťan dohrál,

hraje-li moře,

nedostižený

nad mistry mistr.

Slyšte ty škály,

jež loudí ze strun,

slyšte ten úhoz

smělý a vzletný.

Teprv, ach, moře

povědělo mi,

jak neumělý

muzikant já jsem!“ –

A nedotkl se

klaves ni jednou

bílými prsty: –

Moře mu hrálo!

Hrálo mu do snů,

hrálo mu tichý

smutečný pochod

až do záhrobí.