Pianista.

Je starcem již, a hrá jen podle sluchu,

not jakživ neznal, a jak mistr přec

tón vykouzlí, jenž ladně plyne k uchu,

že řekl bys – to tvoří umělec!

Třikráte v témdnu v naší krčmě hraje,

přichází večer, jak se sešeří,

a v jizby kout se zticha ubíraje

za klavír sedá v temno u dveří.

Jak duch se vhoupne, nikdo o něm neví,

až „Prodaná“ kol zavzní pojednou

a hostům příchod neznámého zjeví –

tu oči všech se k němu pozvednou...

Zřím za pianem jenom neurčitě

se v stínu bělat jeho skráně vlas,

však po klávesách jezdí ruka hbitě

a loudí ze strun divukrásný hlas.

Ty české rytmy, svěží tak a milé,

pod jeho prstů lehkým dotknutím

jak slunkem jasní tváře zasmušilé

a nitro plní sladkým pohnutím!

Hned jakby tály v melodii snivou

do trilků věnčí motiv původní,

hned vírně tančí polku dovádivou,

hned zvoní zas, jak píseň národní – –

Vše tichne kol... i staří denní hosté

ustanou rázem ve svém hovoru:

ta hudba jímá jejich duše prosté

a kouzlem dýchá v jizby prostoru!

Zabudou karet, dýmek svých a pití,

všem jakby hrdla pocit bázně stáh’,

sklepnice sama, nechtíc vyrušiti,

jde mezi stoly jenom po špičkách...

Ó, v této chvíli starci za pianem

se jiskří zrak a líc mu omládne,

v té chvíli cítí, že je tady pánem,

jenž všecka srdce písní ovládne!

Skončil a vstává. – Z celé krčmy kolem

potlesku salva zaznívá mu v dík...

Tu mnohý soused za vzdáleným stolem

se druha táže – ký to hudebník?

Však marno ptaní; staříkova jména

ni krčmář neví, ani který host –

je neznám všem, a v roušku zahalena

se jeví pro nás jeho minulost!

A tak jen všichni od pohledu znají

tu zapadlou a smutnou jeho tvář,

ty jeho ruce, jež tak vábně hrají,

a chvějí se, když berou honorář...