PIANO DEL ROSSETO.

Má posmrtné vždy z žuly ten,

kdo králem byl, své lůže,

kde básník král však pohroben,

tam kvetou samé růže.

Hněv na hněv vstal a boj se zved’,

že hrdý papež stále

nad všecky vladaře si ved’

i nad všech králů krále.

Však Manfred, Neapolsky král,

vřed svatému byl otci,

že o světské mu zboží stál

a vzal je z vlastní moci.

Tu Karla z Anjou papež zval,

by zhubil krále zbrojí,

a sám Manfreda proklínal

v tůň pekelnou v tom boji.

Byl orlem v boji Manfred král

a slavíkem byl v písni,

na Benevenské pláni stál

a padl v mečů tísni.

Jak papež toužil, zrádně pad’,

ran dvacet zelo z těla,

i zvolal Urban: Nechci, snad

by mrcha pohřeb měla!

A z Anjou Karel v leb jej kop’

a zhyzdil řeči kalem:

„Hle,“ děl, „tu ležíš, míň než rob,

a já jsem teď tvým králem!

Kde padl, zahrabán též buď

král zbojník s lícem děvy,

že z šípu kůl mu protkl hruď,

krom mne ať nikdo neví!“

A stalo se, jak Karel chtěl,

keř šípkový vzrost’ z těla;

král po letech sen divný měl,

až strachem krev v něm vřela.

Před sebou Manfreda zřel stát,

an děl: „Tvůj trůn se sklátí,

v své zemi písní budu spát,

má pomsta v čas se vrátí.

Zde králem nebudeš!“... „Že ne?“

děl Karel v divé zlosti,

„dám moři na kůl vražené

tvé tělo s prachem kostí.

Na vždy tě vyhostím, to věz!“

a Karel vztekle vstává

a koně, na pláň by ho nes’

k Benventu, sedlat dává.

A hledá šípek v hrudi niv

a slídí vlkem šerým,

leč marně! zarostla je v div

pláň keřem tisícerým.

Je z keřů do kola již les;

vše jedno moře květů...

„Že čaroděj byl mrtvý, běs,“

děl král, „dnes zjevno světu!“

I kázal nivu překopat

a zvrátit v mstivé zlosti,

leč kamo rýč a špičák pad’,

tam nalezli kostí.

„Snad odnesl je lid,“ děl král

a bádal, aby zvěděl

a celé noci přemítal

a na svém loži seděl.

Nic nezvěděl i zle se mstil;

lid meče vzal a píky

a cizák rázem zrubán byl

i s Říma nájezdníky.

Prch’ Karel z Benventu i z Vlach,

prch’ v hanbě s vojsky všemi,

král pěvec se slavíky v snách

spí přec v své rodné zemi!

Na ňadrech zbujel růží les –

ba růží moře je to –

lid vůkol zve tu pláň i dnes

Piano del Rosseto.

Když jaro vábí ptactvo v tah

a růže v luhu vzchází,

je samý slavík pláně svah

a písní plno mlází.

Je moře vůně kolem kol,

a moře sladkých zpěvů

a je v něm radost, stesk i bol

a odříkání hněvu.

Jsou písně kacířových úst

a růže z krve nachu

a budou zvučet – budou růst,

kdo pěvce vraždí, k strachu!