Pierina Ricci. (I. Aretino.)

To bylo, vzpomínám, u Sansovina,

já mezi děvčaty, hrou, proudy vína

jsem cítil, kterak cosi v nepokoji

se pohnulo a třáslo v duši moji.

Mne nelákaly vděky Pocofily,

ni Angioly sladký profil bílý,

pod zlatem vlasů perletí jenž svítil;

já náhle pusté prázdno v srdci cítil.

Já neslyšel zvuk mandoliny líný

na lagunách a z žertů, Marcolini

v nichž s Tintoretem závodil, jen holá

mi slova k uchu dolétala zpola,

bez barvy slova jak obrysy stromů,

když mlha padá; já musil jít domů,

já zmizel plaše, jak předtuchu strunu

jsem kdesi lkáti slyšel ve svém člunu.

Ta sténala jak srdce mroucí v křeči.

Já přistal, skočil na břeh, v stále větší

jsem v úzkosti sběh’ schody mramorové

a strhnul clony lože purpurové.

Ó hrůzo! hrůzo! Lože prázdné bylo,

mé smutné tušení se vyplnilo!

Já svolal dům svůj, honil tebe v noci,

chtěl přinutit tě prosbami i mocí.

Já plakal v kleče, bys dál se mnou žila;

však nadarmo, ty’s mne již opustila,

mé srdce vrhla’s v těžké sny a boje –

Ó Pierino, kde je láska tvoje?