Pierina Ricci. (II. Pierina.)

To bylo, vzpomínám, u mého strýce;

pod okny květly velké slunečnice

a po zdech plazilo se husté víno,

na stěně v kleci zpíval kardellino.

Já u okna jsem vyšívala zlatem;

strýc kanovník církevním oděn šatem

se chystal na mši, chvíle jitra snivá...

Co chce ten pták dnes, že tak hlasně zpívá?

Ba slunce jinak svítí, v světla moři

ty slunečnice větším zlatem hoří,

to listí révy samý svit je hravý;

pták moh’ se u mé ukřičeti hlavy.

V tom cizí hlasy v zpěv mu padly z dola.

Já zřela stíny... protější zeď holá

je kreslila mi jasně; pravil jeden:

Ten pták ví dobře, že již minul leden.

On Bohu v okna hlasně vysmívá se,

zní věru drzý výsměch v jeho hlase!

„Mlč, Aretine“ – druhý v odvet spěje

mu říci, – „srdcem ptáka láska chvěje

táž, která v slunci plá a v rose chladí...“

„Ty hračky, Titiane, zanech mládí,

dost dlouhý věru, bílý vous máš k tomu,

nevěřím v lásku!“ – Z dálky zněl šum stromů

a kardellino zpíval ještě více:

Nevěřím v lásku! – A mně plála líce

a srdce bilo... Jak dnes všecko jiné!

Nevěříš více v lásku, Aretine?