Pierina Ricci. (III. Aretino.)

Mně byla’s víc než milenka i žena,

mně sestra byla’s nad vše vyvolená,

já pro tě všecko střádal, všecko schránil,

já nedal, by tě pomluvy šíp ranil.

Já ucpal ústa všech zlolajných klepů.

Ty’s měla klíče špižíren i sklepů,

pro tebe byly všecky dary moje,

změt drahokamů, perel šňůry troje.

Nad rody Gonzagů a Bibienů

já v tobě ctil jsem Madonnu i Ženu;

ó jaká radost velká, neskonalá,

stát za tebou, když ty jsi vyšívala!

Zavřít ti okno, aby s lagun spěchem

tě neovanul ostrý vítr dechem,

když čtla jsi, zrakem čtené řádky stíhat,

když malovala’s, tobě štětec zdvihat.

Ó jaký ples, když v modlitbě jsi dlela,

v extasi dívati se na anděla;

že Aretin jsem, zapomenout chvíli

pro obličeje tvého úsměv milý!

Na Brenty břeh tě, kde vzduch čistší, vésti,

bys mohla zas jak meruňka mi kvésti,

šat klásti tobě kol šíje i ramen

a odstranit ti z cesty každý kámen,

jít za tebou až v kobu Smrti temnou

a Bohu urvati tě snahou jemnou,

jenž chtěl tě vzíti mezi duchy svoje –

Ó Pierino, kde je vděčnost tvoje?