Pierina Ricci. (IV. Pierina.)

Ty voláš, já jsem přišla, Aretine.

Slyš moji zpověď, nežli život zhyne...

Má láska k tobě byla velká, silná,

a co ty nepochopíš – nerozdílná.

Tys otcem byl mi a já chtěla chotě...

Ó já jsem noci proplakala pro tě!...

Pak prchla jsem, když’s nechtěl pochopiti,

a teď se vracím, zašlapané kvítí...

Já mnoho trpěla, já mřela hladem

a ještě více touhou v srdci mladém,

já zápasila s chorobou jak lvice,

až krev rty zbarvila mi – Neplač více...

Vždyť prchlo již, co mne tak děsně hnětlo...

Nech záclony, nesnesu denní světlo,

ty omdlel bys, mé kdybys viděl tělo –

je samá rána, a jak zhubenělo!...

Víš, Titian Venuši ukazoval

a všichni chválili pleť, forem oval,

vděk linií... ty’s v šklebu hnul jen rtoma

a řekl: „Dobrá, živou já mám doma!

Však před sebou ji sám tak pilně střežím,

že před ní pouze na kolenách ležím!“

A všickni smáli se a nevěřili...

Ó taková již nejsem víc, můj milý!

Ta tíseň zas... ten zápas... stopy krve...

Ty’s odpustil mi?... Je vše zas jak prve...

Dej ruku mi, tak, líp je... však to mine...

My teprv budem šťastní, Aretine!