PIEROT EXTEMPORUJE.

Na poli sehnut zápasem tuhým

se vzdornou půdou o kousek žití

čelo své utírá člověk;

lodí svou čelí na zrádném moři

spiknutí živlů se smutkem v srdci

hrdým však čelem;

s myšlének skalou na svojich bedrech

po svahu horstva pomalu stoupá

závistí uštvaný génij –

a já tu sedím v papiros dýmu

s mučivou touhou po hrdé kráse

bezcitné ženy.

Jiní se bijí, padají v bitvách,

pro marnost krásy já zmírám zvolna

bez meče v ruce.

Vysoko nad vším lhostejnost bohů,

hluboko pod vším záhada smrti

tajemné stíny své šíří – – – –

Jestli však, moji pánové, dámy,

bavit se chcete, stojím Vám k službám

vším vtipem svojím;

krví svou Vaše svlažit chci rety,

suché již žízní po nových dojmech,

chci se Vám věnovat celý,

byste se pásli na mukách herce,

s úsměvem zřeli, kterak jej bolest

po kusech trhá,

stojím Vám k službám, pánové, dámy,

příznivci, ctitelé moji,

a kdybych mohl zradit Vás v něčem,

jed kdybych mohl vlíbat Vám na rty –

já bych Vás líbal!