Pierre Loti.

Alžíru dusný žár a třpytnou špínu,

neznámé pouště nekonečných moří,

lesk velkých západů, třpyt bájných zoří

i mečetů chlad svatých Moslemínů

v tvé prose vidím a vždy vetchou třtinu

v tom člověka, jenž trpí, vášní hoří

a roven Mazeppovi na hřbet oři,

své touze, přivázán svou pyká vinu.

A ženy, bizarrní tropické krásky,

jak řada přeludů se snují kolem –

ó hloubko velké, nesmrtelné lásky!

Ó nekonečné, smutné meditace

na pustém břehu, opíti se bolem

až na smrt divě, mysticky a sladce!