PIERROTOVA PRVNÍ LÁSKA.

Pierrote, hochu bílý, špatně jsi dnes hrál svou rolli,

zadíval’s se trochu směle v Colombiny hřejný zrak,

teď ti vadne humor starý, komedii hrát tě bolí,

srdce se ti smutkem chvěje jako v stínech nočních pták.

Holubice Colombina je tak krásná, já ti věřím,

srdce tvé je v prvém mládí, láskou trpí poprvé,

škoda je tě, hochu bílý, klamati se lepým peřím –

pod tím peřím není srdce, je tam kámen bez krve.

A ta záře, kterou svítí opálové oko její –

tu tam vtipem dvojsmyslným budí lstivý Harlekýn,

nevěř však, to milkování, jímž se oba opíjejí,

že je přes tvé mrtvé srdce svede v svatý lásky klín.

Holohlavý Pantaleon bude ťukat vytrvale,

on má titul, slušné jmění, v kruzích nejlepších je ctěn;

jenom tímto věno její pojistí se dokonale,

názor tento Colombinou záhy bude pochopen.

Harlekýn pak půjde dále živiti svou mlsnou choutku,

těkavý a nespoutaný, krátké chvíle milý host –

a ty, snivý hochu bílý, oplač sny své někde v koutku,

zkusiv, jak si s první láskou hraje těžká skutečnost.

Toužící však srdce svoje májem k lásce probuzené

snít nech starou poesii, v románů věř dávnou zvěst,

věř, že při slavičí písni akát vonný stan ti sklene,

štěstí, kterého jsi hoden, že tam najdeš v svitu hvězd.

Věř, že duše plná citu jednou v svaté jarní chvíli

splyne s tvojí duší snivou – oči snů svých uzříš vzplát,

vidina tvá vytoužená, Pierrote, hochu bílý,

na tvých rudých retech šťastna bude láskou umírat.