Pieta.

Ať mramor vzletá v gothické tam květy,

či dřevo kříže tíhou v zem se hroutí,

zříš u hrobu přec jednu hruď se dmouti

a jedny chvět se modlitbami rety.

Od země k nebi táhnou zbožné vzněty,

a po skončené žití toho pouti,

jak my jsme pnuli, nad námi zas pnouti

se budou dlaně, zníti zbožné věty.

Od sféry k sféře, k věkům z věků klene

se řada duší, poutem lásky spjaté,

ty prokleté, ty duše vždycky svaté.

Ty shaslé a ty dosud nezrozené

jak zářivé hvězd řetězy se nesou

a vroucím ohněm piety se třesou.