Pietro Damiani.
Duch pravil k němu: Hyne církev Páně
a musí zhynout, neb na každé straně
jí stojí Satan místo archanděla
a v ucho co jí šeptá, ona dělá,
a papež ztratil dávno Petra klíče.
Hřích vévodí a sluzi jeho chtíče.
Ctnost halí tvář svou těžce zahanbena.
A kdo tím vinen? Žena, žena, žena!
Jí otráveno ctnosti svaté símě,
jí biskup od žaltáře holé týmě
uklání v lůno nevěstky, jí hada
plod kletý světu vrácen, duší stáda
do pekla brány bičem vášně honí
ten úsměv její, který stříbrem zvoní
a pod nímž hnije polovička světa!
Nuž, proti ženě vstaň, jeť ona kleta!
A Petr povstal, chudý mnich a prostý,
a zmořen modlitbou a zmořen posty
šel za svým cílem: spasit církev Páně.
Dost dlouho chladnou dlažbu v Avellaně
svých kolen barvil krví, nyní k činu
se vzchopil, dosti dlouho živ byl v stínu,
i vyšel jako slunce v mlze rudé.
A kázal. Nejdřív lákal k sobě chudé
a proti kněžím, kteří měli ženy,
své výmluvnosti ručej rozbouřený
obrátil divě, nemluvil, však hřímal.
Děs preláty a biskupy vše jímal
a s žoldáky šli často proti němu.
Však lid jej chránil proti všemu zlému
a byly často hádky, seče, půtky.
Leč děsný mnich své výmluvnosti důtky
tím výše napřáhal, čím odboj věčí.
Měl oheň apokalypsy v své řeči
a nahé meče odplaty a trestu.
Bos, provaz na bedrách se blížil k městu.
Jak ručej proutím sobě cestu klestí,
se davem lidu prodral na náměstí
a ruce roztáhna nad svoji hlavu
tu začal řeč ku ztišenému davu:
Vy, z chrámu Páně jenž se ubíráte,
o jeden stupeň k peklu více máte,
neb kněz, jenž oběť nejsvětější sloužil,
je ženat, v noci hříšné tělo ploužil
ve slastech Sodomy! Jen duše čistá
smí v prsty tělesné vzít tělo Krista.
Co vaše koncily a co vše bully?
Toť meče, jež jste v svou obranu skuli
ať v Avignonu nebo ve Triburu.
Mne neváží. Má duše touží vzhůru
a duše mnichů, opatů a kněží
jen v bláto zpět do zatracení běží,
kam ďábla vnadidlo je láká: žena!
Dnes ženou církev boží potupena.
Toť z ráje had, vnadidlo arciďábla,
jímž síla církve více a více slábla,
až posměchem se nevěřícím stala.
Dnes v postel ženy tvrdá Petra skála
se změnila, jeť žena pijavice,
jež tím víc ssaje, čím jí dáváš více,
jest duší jed, meč srdcí, vlk a sova.
Byť deštěm síry byla moje slova,
já nemluvil bych, ale ohněm krátce
bych vrh’ se na kláštery, na paláce
a druhou Gomorhu bych rozžal světu.
Ó vstaňte, vstaňte, vstaňte, orly v letu
ať zahanbíte a v divosti supy!
Nuž, vrhněte se rázem na biskupy,
na Beliala nevěstky – jich ženy!
Tak Petr kázal. Biskup ze Sieny
byl jiného však mínění a dráby
lid rozehnal, jenž v odporu byl slabý,
a Petr sotva unik’ v boji lítém.
Prch’ z města, za ním smečka v honu hbitém,
sta mečů nahých, sta vzepjatých ramen,
kam nedostačil oštěp, stačil kámen,
i hnali jej jak jelena psů smečka.
Však noc juž tu a stínů její vlečka
na pole padla, doliny a nivy;
i zarazili hon svůj prudký, divý
a přiznali se, že jim Petr zmizel.
Ten hořký plod své horlivosti sklízel.
Pad’ v rokli, nad níž stromů hustá řada
se tměla. Ležel na dně. Z těla vláda
mu prchala a vědomí s ní z duše.
Jen ve snu slyšel, jak tlum ořů kluše
vždy dál a dále nad ním. Slyšel, hlasy
jak ztrácely se, hledali ho asi,
pak zaklení a ticho noci pusté.
A z lesa nad ním černé stíny husté
se skláněly a sahaly mu v nitro;
pad’ v těžkou mdlobu – – Růžové kol jitro
lem skály zlatilo, když k sobě přišel.
Zas v polosnění různé hlasy slyšel,
však jinak zněly, ne tak drsně, divě.
Chtěl oči otevřít, však nemoh’, snivě
hlas měkký ve ostatní hovor splýval,
však nemluvil, jen jako zdálky zpíval:
Sotva se na trávě zaleskne rosa,
u mého okénka maličký pták
klepá a žebrá o zrníčko prosa,
upírá ke mně prosebný zrak.
Nu tak, nu tak,
jsem prostá dívka, chudá a bosa,
však nesnesu nikde bolest ni mrak.
Sotva že slunce šlehne v skal prahy
na mojím okně chudičký květ
prosí a žebrá o kapku vláhy,
otáčí ke mně žíznivý ret.
Nu hned, nu hned!
Všecko dám každému ráda a záhy,
jen když je veselý krásný ten svět!
Cos divného v tom prostém zpěvu znělo.
Mnich nazved’ se a přejel dlaní čelo,
to bylo vlhké; prohléd’, viděl krví;
chtěl vstát a kles’ a z lesa nápěv prvý
sem opět zvonil, laškoval a jásal.
Zem byla rájem; každý keř květ střásal,
svit slunce zlatý ležel na kamení
jak tisíc prstenů, a ptačí pění
se z lesa ozývalo v píseň tuto.
Tak divně bylo srdce mnicha tknuto,
chtěl vstát – pad’ opět celý zkrvácený.
Zas oči v mdlobě zavřel. Tělo ženy
v tom nad ním sklonilo se. Dívka mladá,
vlas černý z šátku rudého jí padá,
kol penízků spjat třísní třepetavou,
jenž leskly se a hrály její hlavou,
a čílko snědé v nich se kmitlo lunou
a z ústek zvonilo to sladkou strunou:
Nu hned, nu hned,
všecko dám každému ráda a záhy,
jen když je šťastný krásný ten svět!
Pod jejím dechem otevřel mnich oči,
i bylo mu, jak náhle zmij když skočí
vstříc poutníkovi; trhnul sebou zpátky.
Zda pokouší jej démon? Však zpěv sladký
mu rozvazoval srdce krunýř tuhý.
Hléd’ kolem sebe. Viděl její druhy,
kejklířů chasa, jež bloudila krajem,
nad rokle této tábořila krajem,
tam vozík jich, ve trávě ženy jedí
a děti skotačí, u mezka muži snědí
cos hovoří. V čí padl nyní ruce?
Chtěl povstat, prchnout, ale bolest prudce
jej sevřela, a byl by padl v kámen,
leč chytlo jej dvé měkkých dívčích ramen
a oči dvě naň zřely ve soucitu.
Ó jak se leskly, jako na pažitu
se rosa leskne, o níž právě pěla!
Krev stavila mu hrnoucí se z čela.
Pryč, demone! on vykřik’, v sírném dešti
bůh zatop tebe! – Ubožák, jak třeští,
pojď, Battisto, a pomoz mně! Hlas její
on ještě slyšel, mdloby pod peřejí
pak vědomí mu přešlo zas a síly.
Jej kejklíři v svůj vozík uložili,
a dívka strhši s čela šátek v chvatu,
šla tam, kde ručej zvonil o skal patu,
jej smočila a kol hlavy mu kladla.
V té chvíli v rokli tlupa vojska vpadla,
žoldáci biskupští... Ba, zde se ztratil!
děl jeden. – Pochybuju, že se vrátil,
děl druhý. – Hle, tam tuláků sbor leží;
jich zeptáme se! A dva k vozu běží.
Sto dukátů, kdo o mnichu nám poví!
Vstal Battista, byl dojat těmi slovy,
leč dívka v tom jej stranou stiskla prudce,
že mlčky sed’ zas, roztáh’ obě ruce
a hlavou kroutil jak ten, kdo se diví.
Ten sotva, pánové, juž bude živý,
děl druhý z tlupy, les je vlků plný
a prudká bystřice má zrádné vlny,
noc slepá, pro oběť má očí tisíc!
A dívka, zlekána se v hovor mísíc,
též svědčila. I odešli. Jak děcko
pak smála se. Mnich uvnitř slyšel všecko.
A léta prchala jak voda v řece.
Co chtěl mnich prostý, to docílil přece,
neb církev železnými vládla pruty
nad celým světem. Idol nepohnutý,
na trůně papež seděl v Římě pevně
a lidský duch se svíjel, třásl hněvně
svům poutem, ale otřásal jím darmo.
Král, císař, baron, každý klad’ se v jarmo
těch zlatých klíčů. Mnich vlád’ všemu světu,
vše rozšláp’ v květu a vše srazil v letu
a kacířství a bludy větřil všady.
Dnes kardinál byl Petr, nad zlořády
vlád’ tuhou berlou v Ostii, však vlivem
byl vlastně duší v těle církve živém,
on dosazoval papeže i krále.
Kdys přes náměstí nešen nenadále
se musil zastaviti, pálit měli
tam čarodějku, proces čet’ on celý
a podepsal, teď rozpomněl se na to.
Chtěl kynout žoldnéřům. V tom slunce zlato
juž zkalil kotouč dýmu černotmavý
a plamen trysknul. Petr nezved’ hlavy,
leč plamenem cos jako píseň znělo,
i naslouchal a srdce v něm se chvělo;
sen minulosti jeho duší táhnul.
On s tvrdou duší z nosítek se nahnul
a naslouchal, tak zpěv mu v nitro sáhnul:
Sotva se na trávě zaleskne rosa,
u mého okénka maličký pták
žebrá a prosí...
Jek trub, hrom bubnů padl v tuto píseň.
Chci k hranici! on křik’, však lidu tíseň
tu stála jako zeď a nehnula se.
A zpěv zněl zas, co bylo v onom hlase,
on cítil jen a slza v jeho řase:
Nu hned, nu hned,
všecko dám každému ráda a záhy,
jen když je veselý ten krásný svět!
Zpět, dave! Pusťte! Zhaste rychle plamen!
Však darmo volal. Tisíc hlav a ramen
se tmělo před ním v jásotu a bouři,
a bubny duněly. – Pár kroků dále v kouři
a v žáru hynula a umírala,
jež druhdy nezištně mu život dala.
A tvrdý kněz pad’ v nosítka svá, v nachu
skryl tváře bledé úzkostí a v strachu,
a v oku, v němž kdys Říma síla bleskla,
se nyní velká, plná slza leskla.