PIETRO TORRIGIANO. (II.)

Vzmach ruky jeden vypudil mě z vlasti.

Ví o tom svět. Kdo mně, v mé slovo věří?

Kde jiní v hněvu straní geniovi,

co pěsti mé jej zohavila rána,

a nevzpomenou: jinoch prudké krve

to posměvačný jazyk trestal hochu,

jenž tehdy byl jen učněm Ghirlandaja –

v mou upřímnou ty věříš pozdní lítost.

Co pravdou, víš. Chvast žoldáka to nelhal,

by holedbal se pádnou ranou ruky.

Já jméno měl již tehdy v terracottě,

když kreslili jsme v kapli Masacciově

– ne sám, jsou svědky výstupu též jiní –

Michel Angelo pro nás měl jen smíchy!

Kdo tušil tehdy genia v něm jiskru?

Proč na sebe jen vztahoval jsem posměch?

On hladce kreslí pevnou rukou lehkou,

já hlíně zvyklou vládnu pomaleji

a přece vzor svůj nápodobím věrně –

ten prudký smích! A do duše mě řeže!

Ne závist, nekvasí mě ani pýcha –

mně svědkem Bůh, kde svět mi věř či nevěř!

Smích kolem hlavy úporný mi svistí,

tvář nach mi žehá metelicí divou,

až v očích krouží spleť mi vírů žhavých

a dech se zalyká jak písku váním;

smích, hocha smích a výsměch cizí práci –

Ráz ruky prudký... Krev a krev pak vidím,

lom doslechnuv jen jakés křehké chrupky.

Angelo omdlel, nos mu v kořen rozbit,

tvář zohavena na věčné prý časy.

To neblahou nám oběma je sudbou,

že právě tvář jsem kvapnou stihnul pomstou.

To nebyl šerm, bych cílil úmyslně!

Mně věří kde kdo v úmysl jen trestu,

však zmíním-li, lom chřupavky jak praská,

hled nedůvěry hlas mi kárá ze lži:

kdo slyšel kosti chrust, chtěl kost i zdrtit...

Což vím, kým ducha zákonem kdys hračky

my pamatujem z událostí vážných?

Jak dítě, koupaje se, tonu proudem;

a do dnes vidím jen tu prasklou kůru,

kde stromu větvoví se chvátám v zmatku –

proud milosrdný sám hnal tělo na břeh.

Mně matka skonala, než do života

hoch bez otce sám pevnou kročím nohou.

Ač chápal jsem, co znamená ta ztráta

mé prudké krvi v kvasných létech mládí,

kdy matka byla andělem mi strážným

a pohled její nad zákona desky –

vždy vidím přec jen onu hvězdu k ránu

(kdy otvíral jsem do zahrady okno)

a vidím tak, jak od té doby nikdy,

tvář matčinu co vídám snů jen mlhou.

Kdos odsouzen byl na smrt, čtou mu ortel –

sluch loví nad to bzukot mouchy v okně.

Tak věrně dím: Já slyšel kost mu prasknout.

Snah katana však nebylo v mé pěsti,

tvář znamenat mu k hnusu. Od té doby

jak mou jen tváří znak by planul Kainův,

jsem tulákem a vyhnancem a psancem.

Ten hrubý čin jest kletbou všech mých kroků.

Svět namlouvá mi: jsem prý žoldák spíše.

Zve pod prapory Duca Valentino –

já sedm let se po Romagně tluku.

Hlas nitra vábí k umění mě při tom.

I pracujeme stuccy Vatikánu;

jen sádru hnísti na tvar cizích vzorů,

mně odporno. Jest nadání mé mrtvo,

jsem za chléb již jen uměn podavačem?

Zas condottier Vitelli mě najal;

sám klesá pod sekerou podezření,

ač Florencii proti Pise věrně

byl sloužil. Mne vír do Sieny zavál.

Klid chrámový zve k umění a k Bohu.

Tam tvořím v kapli sochu Františkovu,

já žoldák světci k oslavě, jenž tichý, mírný

šel světem tím jak živé odpouštění;

ten skřivan Umbrie, jenž létal k nebi,

má upoután být v kámen rukou toho,

kdo v sluchu třesk má polnice a hromy,

jež duní vřavou z jícnů falconettů!

Zvuk trub zas volá k boji u Gaëty –

já dláto odhodil – a Chudáček můj v nebi

ni nevzdechnul snad k práci nehotové...

Angelo podruhé mou stezku kříží:

On dokonat měl sochu onu! Jaké

as ruce svěřil – nedím: úmyslně –

mé dílo, z mramoru již budící se!

Mnich oblé tváře hladké – Poverello

to není z Assisi, jak v snech jej vida,

chtěl vidinu jsem vtělit do kamene,

ač pomalu jsem hnětl skizzu k němu!

Proč tuto sochu nesrazil jsem k zemi,

by rozbila se pádem v pouhé střepy?

Nač jméno moje s ní má býti spjato,

a nikdy, nikdy s Madonnou mou sladkou,

co v Seville zde jsem ji pod kladivem

jak nevěřící běs byl zničil navždy,

bych v duše hlubinách pak za ní plakal!

Angelo sám proč nedokončil sochy,

by smetal na skráň žířivé mi uhlí?

Co tají záhad umělcova duše!

V svých hloubkách nosí všecky duše cizí,

neb ozvěny hlas aspoň z duší cizích,

a v jejím zraku zrcadlí se vesmír,

by všecko viděla a chápala a měla,

dlíc na zemi, ráj hledala i peklo,

všech tváří správně četla smích i vrásku,

dny minulé si přítomnila k zítřku.

Jest umělcova duše napjatá vždy struna:

hned sténá temně hlubokými boly,

hned do vysoka étheru jen jásá

a vždy to pouze pod dotekem lehkým –

kdys náhle praská, raní tvář i oko,

kdo zvuk z ní loudí. Jest to květná niva

i moře hladina, den zlatých oblak –

by v spodních bahen tajinách se bála

vln vzdutých zdola pod výbuchy sopek,

co z pradob nezbádaných vyvrou k děsu –

by všecko žila ve snách, se zlosyny

i s heroy i dětmi, třeba mřelo

jí tělo bídou skutečnosti chudé – –

Tím spíše chápe kouzlo božské krásy,

jež láká, vábí, přitahuje k tvůrci

děl nesmrtelných; ale člověka v něm nedbá,

mu závidí, jej proklíná, ba vraždí

slin střikem jeho zahalené božství,

že člověk živ a umělec v něm mrtev,

živ umělec, v něm člověk raněn k smrti.

Co lhal bych? Dílu Angelovu kořím

se údivem (jen sobě přiznávám se,

kde veřejně mám pro ně pozor chladný)

a nemiluji osoby, ač jenom slýchám

kdys to i ono: Boji prý se lidí,

jest myslitel a samotář a básník,

i štětec v ruce, sochařem je vždycky,

běs tvrdým slovem, ač jda sporu z cesty.

A vztek mě rve a lomcuje mnou závist:

on doma – geniem – syt života a slávy!

Já sochař jen – a hnanec – bez otčiny.

Ač pro ruch života muž způsobilý,

jenž klamem ciziny i bitvou doma

jsem hrdě nosil bystrou hlavu zdravou,

mru v tichém sklepení jak mnich, vrah sebe;

znám doma jen jak rváč a mluvka žoldák

(bych mluvou utajil, co lepšího mně

vře v nitru před zrakoma nechápavých;

by rukou nečistou svět neodhalil,

co mou je svatyní, kde mluvím s Bohem,

jenž dává snít a dokonat snů zázrak.

Jest větší Angelo – on v davu mlčí...).

Až v cizinách mně uznání je vděkem,

kdy vlas mi šediví, klid lhostejnosti

– ne, by mě těšil dnes – již tupí srdce,

že slávy beru vděk jak chleba skývu,

kdež byla by dřív ambrosií bohů.

Já pomalu zrál, doufal v plodné stáří,

mru pomalu, žeň poslední sám zničiv...

Má Felice, i tebe pozdě poznal

až v druhé polovici své jsem dráhy!

Kdy z Anglie se vrátiv, pomocníky

jsem hledal pro svůj slavný úkol tamní,

hle, najdu tebe! Ne již bouři mládí,

žár lásky opojné, vír smyslů z krásy,

však soucit ženy s tulákovou sudbou;

ne pochopení díla z mojí ruky,

stisk oddaný však ruky odmítané,

jež jinde marně hledá po příteli.

A nyní mru i bez tvé ruky stisku.