PIETRO TORRIGIANO. (III.)

Bych nestál v jasu Angelově stínem,

já z ciziny se nechtěl vrátit dříve,

až jméno moje předejde mě slávou.

Z mlh severu jde v slunný domov antik!

Již muž – a snílek sebeklamem blázna...

Jdu domů, domů, kam jsem toužil léta,

z mlh severu jdu na jih, domov slunný;

hruď vzdouvá se, v ní dětsky nyvé srdce

mi taje dojetím, až oko vlhne,

pnu ramena vstříc domovu a druhům –

Klid mrazivý a pátravý jen pohled:

tož on – a sluní královou se přízní

v Anglii chladné za Alpami, mořem?

Ten mistr chudý objednávek čestných,

však známe, známe: rváč a kumpán vojen!

Proč neskanul jsem domů zlata deštěm,

jak s nebe bůh kýs v báji ku Danaé?

Já v cizině byl šťasten přízní lidí,

však doma rmut a trn a žluč a peluň,

hled číhavý a zpod obočí stranou,

zda rozetnu kde spor a vádu pěstí.

A já – syn ztracený tak nejde k otci!

Vlá duší klid mi zrajících žní slavných

a rukou nemdlobnou svůj příští chápu úkol,

sní srdce touhou po pohledu tklivém,

jenž vedl by mě s věrnou láskou k létům,

kde plodů odměnou plá jasná jeseň.

Jak z doznání se trpké pravdy hanbím:

Já šťasten u cizin. A doma, doma –

hrot v sobě, na čele jen chladnou chmuru.

Tož na cizinu vzpomínám, jsa doma.

Ne slunných žehů plápolavé barvy,

zas vidím šťavné, syté barvy klidné,

jak pokostem by stuhly po krajinách,

jichž ráz mi nový tak a zajímavý,

kde není pinií, ni vavřínů, ni oliv;

svah hory, chlum – chvoj chmurná po nich dumá,

a buk a duby tajemné strou stíny,

chlad, ticho hájů hlubokých a vlhkých;

skot tučný toulá ohradou se lučin,

v nichž ohně páchnou syrým vzduchem, večer

než klesnou mlhy. Po únavných válkách

lid zahloubaný klidně koná práci

dní lopotných, ať v přístavech či doma.

Tam práce tajemství se odhalilo

mé mysli těkavé. I mne již práce

tam blaží v dílně střízlivé a tiché,

co kolem kypí města ruch, též v práci.

Tam domů vzpomínám. Však práce jen a práce!

Ať dotud světu neznámá a neceněná,

mne vábí její půvab! V duše koutku

kdys modlívám se: Zraj, jsi chlebem samot!

I umělcova marnivost se hlásí:

Bych domovu se vrátil s čelem jasným!

Pak doma, u nás? Zpět a k práci toužím:

Jen navrátit se kamenu a dlátu!

Jak rád, že také ty's mě provázela

zpět do Anglie! Znáš tam ono dílo,

co zraků tvých jsem tvořil pod záštitou,

tvou sílen modlitbou v zlých dobách pochyb.

I zde, v tmách vězení, je vídám blažen.

Ne plný den, dne tajemná jen tucha

v chrám kleneb vysokých se klidně line,

jak pod slz těžkých oponou jen v mlhách

zrak vídá bílý den, kdy do vysoka

duch letí z prachu země s touhou Věčna

a tady matným přítmím se mu jeví

den přítomný, jak nádech na zrcadle,

jež pod bolnými vzdechy mdle se kalí

a čeká oddaně svit slunce zářný,

by zákal tál... Tak slavné westminsterské

mně opatství se na paměti jeví.

Tam pod klenbami vějířových spletí

a divuhodných krápníků mé hlásá jméno

můj pomník Jindřichův a choti jeho

Alžběty z Yorku. Dějiny co píší,

co vděčně chová věrná lidu pamět,

i obrazy ctné paní oné vzácné:

vše v ideál mi krásní tvůrčí chvíle

vděk tvému pohledu, tvé kouzlem lásky.

Zda kdy tak šťasten s nadšením jsem tvořil,

jak onu spěž a černý, bílý mramor?

Jen předmět snů kde jindy ruka moje

v tvar poutá s obavou, by klamem vidin

mně nebyl půvab hotový, a pochyb

mně trudná bolest umnou ruku víže –

zde sen i skutečno mou práci žehná,

neb nade mnou bdí jasné oko tvoje;

tvé slovo moudré útěchou je smělci

– ač bezvědomky – do postavy jedné

zjev vtělit královny i sen té ženy,

co vládkyní je umělcova srdce.

Klid, dobrota i něhyplná mírnost

a trpělivá cnost a bez výčitek

jas odpouštění v krásném obličeji

– jak na trůně, tak mrtvá byla krásna –

mým uměním z té královny tam září,

až v údivu se koří duše moje sama

té Dolorose velebné a tiché,

jak bez bolesti sní tam na náhrobku

a ruce spíná, mrtvé ruce spíná.

Má Felice, jak o tobě tu blouzním,

ač tebou neslyšen! A jindy pro tě

jsem neměl slova obdivu a lichot,

spíš hledě na tě okem umělcovým,

– prach všednosti už přísnou zlobou soudí,

a choť i andělem i světicí mu budiž! –

než okem chotě. Umění to kletba:

je sobecké a sebou sobě žije.

Vždyť hyne v umělci i člověk druhdy,

jen jeho sny když vtěleny jsou hmotou!

I matka mnohdy zmírá kletbou lásky,

kdy ku své zhoubě rodí život nový.

Cit vůči tobě zavíral jsem v nitru,

jen nemluvě se za tvou lásku vděče,

jak dítě nejapné: vděk plá v něm k matce,

však pláč mu rdousí slovo vděku v hrdle;

jen ruku líbá jí a vzlyká, vzlyká – –

Vod pramen nejčistší se těžko dere z hloubek...

Mně není dáno, na okraj mých kreseb

psát sonettů vzdech milostný a sladký

té, která zajala mé srdce do pout.

Jsem sochař. Dláta ráz – a žij mi kámen,

leč o tom mlč, co budilo jej v život,

neb leda krása hotová buď na dohady.

I model hlíny drtím po své práci.

Co pro mě mrtvo, tím se zdá mi větším;

ač ztraceným, jen vzpomínka mi rájem.

Tak vzpomínám – a nedovíš se o tom,

tvé paměti-li není obraz toho –

jak setkal jsem se s tebou v květném sadu,

kde s ostychem tys podala mi ruku,

jež potom navždy měla býti mojí,

a není mojí, jak nás dělí dálka,

ba loučí smrt, má choti opuštěná!

Ne pláčem tobě rosily se oči,

v nich bez vláhy jen temný mrak se chmuřil

a na dně duše trávila tě hořkost,

když (tulák, tulák!) z Anglie se vrátiv

a v rodné nechav tebe Florencii,

jsem do Španěl se plavil za jměním a slávou,

– bych bídně ztroskotal, kde pevná země!

Byť chvátal mě už inquisice plamen,

mě pálí více bezslzný tvůj pohled,

má tulákova Doloroso tichá!

Jen ruce spínej, za mě ruce spínej – –