PIETRO TORRIGIANO. (IV.)

Jak v Seville se ocitla má noha?

Mne mamon vedl, kletá touha zlata,

jež po vod cestách stopou Kolumbovou

se hrne proudně od západu, moře

jak přílivem by do Španěl je neslo

a Guadalquivir od ústí je hltal

až do Sevilly, pokladnice bez dna.

Jen zlata plné hrsti! Potom domů,

tam pracovat, co velí nitro vlastní,

má Felice, a po tvém boku klidně

se k hrobu dívat u pokojném stáří.

Však pozdě zvíš, jak zlata hlad mi kletbou.

Já práci svojí klidný našel asyl

– mých konec toulek – u hostinných mnichů.

Convento de Buena Vista tulí

se v citronů a ve cypřišů háje,

kde kolem nich se valí Guadalquivir

a šumí, šplouná do modliteb tichých

i jásajících antifon ctných mnichů,

jimž Jeroným je svatý v nebi otcem

a ochráncem zde útulků jich stinných.

On u Betléma jeskyni svou našel,

kde psal a dumal na překladu Písma.

Já také práce své měl Betlém tady.

K ní vede mne i mnichů vzor, den ze dne.

Jdou zlaté večery, kdy slunce žhoucí

se kloní k západu, noc hvězdy nítí

a chlady vanou od vody, dech vonný

háj ukolébá mluvou pomlk táhlých,

jak ozvěn tlumených těm vážným žalmům,

co od chrámu sem doznívají volně –

já sedám u řeky a odpočívám

od práce dne a vzpomínám a duchu

již na den nový kouzlím pokrok díla.

Pak hovor tichý v družné refektoři

a v celle sen, jak na matčině klíně.

Ten svatý klid vše dávné rány hojí

a zbožné ovzduší mně tvoří duši novou,

co vlas mi valem šediví. Kde mládí,

kvas rujný nespoutaných sil, chyb vášní?

Můj doma rod vždy obchodoval vínem;

jsem víno dozrálé, ač trpkých lahod,

kdež doma vidí ve mně šumný burčák.

Kde tehdy jsem se nadál, tady znova

že vzkypí zle i obruč pevnou shodí

a v temnu sklepa nehlídaně zbředne...

Let devět... Práce pod rukou mi roste.

Tam slavný krucifix jsem dohotovil

a čistou Madonnu a Jeronyma.

Zde cizí zrak se uč a nápodoba,

co něha dítěte, vděk ženy v květu,

Bůh-člověk ve smrti, hold stáří v muži!

Zřím vděčně sám, jak zázrak slitování

se dívá svatě s bolestného kříže

a bez aureol září božství velké;

jak čisté ženství káže pokleknouti;

z běd nad vychudlou tváří askétovi

jak v očích hloubavá sní kontemplace!

Jak poslušen je kámen mojí ruky,

jak vidině se vzdává měkká hlína:

ač ohněm pálená, i tvar i barvu

jak pevně chová životným si kouzlem!

Klam pravdy živé z Madonny mé dýchá,

jež pod oblouky obočí v brv stínu

svůj pohled do hloubky k nám kloní dolů –

k ní ruce vzhůru, ale v prachu kleče!

Neb její veleba ti vznáší ducha,

však tělu velí padat před ní s úctou!

Kde vzor jsem viděl, v snu či skutečnosti?...

Má Felice, buď bez obav a pochyb,

má léta čítej, pomni šedin mojich...

Chrám byl již pln, jen mladá matka sama,

kde práh, tu dlí a převinuje dítě;

je majíc na klíně, jen k němu hledí,

že nestihnul jsem pohled očí šťastných.

Mžik stačil mi, zpět chvátám do své dílny.

Zrak umělcův i nad oko je supí:

jen oka mih – a vidí vše a navždy;

zjev viděný duch umělcův pak krásní.

Co za květ by to bylo, kdy zor slunce

by nepřerodil v zemi padlé símě?

Ač vidí jako sup, sám kořistí je krásy,

jež přepadá mu ducha náhlým jasem

a nutí z prvků chaosu v tvar pevný

dle vidin zákonů div krásy poutat,

květ z listů obalu v den plný volnit,

i z hmoty křemenné žeh budit světla.

Don Roderigo z domu Ponce de Leon,

alcalde Mayor vyhledal mě v dílně

a kopii mé Madonny si žádá.

Jsem terracotty mistr – bez chlouby dím,

vloh vědom sobě i děl vykonaných –

on objednává vzácný mramor bílý,

i jím bych ukázal, co mohu jinde.

Jak zaplanul mi zrak a srdce buchá!

Což vábí skrytou umělcovu sílu

vždy nový úkol tajných nebezpečí

i tvarem vítězit, vzdor lámat hmoty,

krás nové zdroje čerpat z hlubin ducha!

Vloh pravé poklady – ne marnotratně –

vždy účelným však vydáním jen rostou!

Už cítím pod rukou ten kámen jemný,

jak dítěte bych láskal hebké tváře

a dlaní hladil něhu tílka pevnou;

už vidím planout sněhu zázrak teplý,

kde životu dech Boží jenom povel:

„Vstaň, čistá Evo nedotknuté krásy,

a z úst se roň ti Magnificat matky!“

Jest bohat Rodrigo, ač lakomce má pověst.

Však dílo mé mu otevřelo oči

a otvírá i dlaň mu k štědrým darům,

mně stáří jistící a neodvislost

dál k dílům novým! Z Italie kámen

sám za svůj peníz ihned objednávám,

že chléb by bylo žebrati mi hladně,

kdy mnichové by vděční za má díla

mně nebyli dál nutnou dali skývu.

Bděl se mnou Bůh, sám veda moji ruku,

a svatá Panna po boku mi dlela,

když její zjev jsem umně křísil z hmoty.

Ty chvíle blažené, kdy zapomíná člověk,

že na zemi dlí dosud... Socha do paláce

jest odvedena, a mně oči tonou v slzách:

jsem nyní sám a domovu se vrátím;

kde nebe práh, tam uzřím Paní opět...

Jak často ještě k Rodrigovi spěchám,

ne upomínat odměnu snad dlužnou,

však před Ní stávat v sladkém vytržení.

On hlídavě kol mne jak duch jen chodí –

by nerušil mých citů vděčnou zbožnost?

A jindy preláty, dav šlechty zove,

v jich údivu by sám se chlubně slunil,

co mistr díla cize stojí v koutě.

Svůj tovar prodal výhodně – dav míní –

jímž hnul i lakomcem, by pohnul měšcem.

Má Felice, já u pokladu svého

jsem dlíval šťasten, ale žebrák, žebrák...

Až o svou odměnu se posléz hlásím.

A do dnes pálí na rameně k hnusu

mě ony prsty kostnaté a ledné,

kam příznivecky jimi poklepává:

„Buď bez obav! Již měním peníz berný –“

a já, já stydím se a hanbím, hrdý,

že zmínka mamonu mé kálí rety,

a klaním se mu, padouchu, a nezřím,

co klamu dřímá v jeho liščích očích.

Ač dlouho, čekám marně. Skrblec váhá

slib plniti a ve mně bouře divá

se choulí z dlouhých odkladů den ke dni.

Již na lodi jsem najal sobě místo

k nám do Janova (na zdař Bůh, jen slovem),

loď kotvy zvedá, vítr vzdul jí plachty – –

A já už nyní tluku neodbytně.

Zda šašky mnou don Rodrigo si tropí?

Jsem voják bývalý. Naň šturmem prudkým!

Ten krok mi pomoh' – – Za hlavu se chvátám

jen vzpomínkou, mě hnus a hněv a lítost

rve katanem a malomoc mé rdousí.

Ten zbožný mecenáš a padouch skrblý

a podvodník vzdor úřadu a erbu

dva sluhy s pytli posílá mi peněz – –

Stud bičuje mě za mou náhlou radost,

neb z pytlů na zem k posměchu mi sypou

jen maravedy pod měděnky špínou,

tu drobnou minci žebráckou a lehkou,

proud hnědých lístků svátých od podzimu,

jichž nemete ni babka k stlaní kozám.

Já zraku nevěřím a volám žida

– Bůh nedej klamu, Madonna mě ochraň –

by odhadnul mi cenu, měnil zlatem:

ni třiceti prý dukátů ta plevel

zde nemá hodnoty, jsouc plevou jinde;

jen ze známosti klade mi je na dlaň.

I dlaň ten peníz Jidášův mi pálí.

Kord upnu k boku. Ven, tím za lupičem!

A ruka lakotná-li nedá tolik,

co za kámen já sám jsem vydal ondy,

a se ctí bych se aspoň plavil domů,

tu ruku já mu u ramena utnu!

Tak úmysl můj, doznává mi pamět.

Však jakou namátkou já kladiva se chápu,

kde bouřím ze dveří, ví Bůh, či satan;

je chvátám nevědomky v šumné bouři,

jež hlavou ubohou mi soptí hněvně.

Zda koho potkávám, zda ulice jsou pusty,

zda dvéře na zámek, či dokořán tam,

ne, nevím. Kvapím, v očích víry žhavé,

jak hořící bych Sodomou hnal šílen.

Jen toto vidím: Doma na paláci

jde Rodrigo mi naproti a křičí:

„Víc nedám ani maraved –“ Tu bledne

a úlek strnulý mu křiví rysy tváře,

jen rukou odmítá, já sketou smýknu

kams na podlahu. Beztvárnou zřím hmotu

v běs vytřeštěným do široka zrakem:

mně v zornicích se mlží návěj sněhu

a krouží, víří, hasnou vločky plihé –

vzmach pravé ruky, rána kladivem a

zas nová rána moučnou spoustou mlhy – –

Vím, nevida (zrak v mátohách mi tone),

neb duši náhle protknul úžas hrůzy:

má sladká Madonna mnou rozbita. A k troskám

v mlh siném blesku klesám pod ni pádem,

až raním čelo o hranu kdes ostrou,

kde lomcuje mnou pláč a lítost duši

mi rve a trhá jako vetché plátno

a neodolná bolest vede ruku

mi na bok, ocel z pochvy: Zabit, zabit

i sebe vedle zničeného díla!

V tom hmotná těla vrhají se na mě

jak pytle písku, poutají mě sluzi –

Mne prior hojí kláštera a těší

a hájí přímluvou, že socha nesvěcena.

Svět škodorád se alcaldovi směje,

až ve Trianě na konečný čekám

soud svaté inquisice – – Mru, sám, potmě,

než rány duše odhalil bych na den.

Jen Tebe odprošuji, Madonno má!

Už hynul umělec, kdy rozboj nitra

mu lámal duše květ, ssál mízu těla

nad matnou odlikou snů větší touhy –

neb nechápal-li blud a oko tupé,

kdy s krásy zjevení mlh závoj těžký

on smělou rukou odhaloval k divu.

Já hynu v tmách, své zničiv dílo zdárné,

jež, nejsouc, hlásá umělcovu sílu

– ne z mojich úst; je zavře hlad a hrdost –

a vlastní krásu jeví zbytky trosek.

Jsou sebrány, jak ostatky prý svaté.

Čím v životě jsem vinen, hyna ve tmách?

Han doma syt, mra po cizině hladem!

I Angelo snad promine mi nyní.

Krás tvůrce poctivý jest za kacíře,

kdež podlá lakota smí krásu loupit

a kupnou modlu vidět v nebe zjevu,

co k němu duch se v tvůrčí chvíli modlí?

Tvar krásy dočasný své ruky zničiv,

však věřím v její podstatu vždy věčnou.

Jest podlý svět, kde já jsem pouze vinen.

Svět zjevenou-li krásu chápe nadšen

a její projev zničený zlem hájí,

proč tvůrce díla o své žebrá v studu?

Proč umělec svou vlastní ničí pýchu

a dílo života, by za ním plakal?

Jest slza, třeba nerosila zraků,

zdroj tajemný, jenž duše čistí v poklid.

Ač hynu, neklesám. Tak nedím žoldák,

však umělec. Bůh do duše co vložil,

jí květně plá i tmou i nad běd pouta.

Duch neklesá, kde víra tajemství se koří.