ПЕТРОΣ.

Skála starobylá v moře příboj ční,

zlatý Hrad se zvedá na ní;

jako hvězda ve tmách hoří polární

všem, jenž bloudí v stroskotání.

Posádku má bdělou, vždycky na stráži,

strážce věrné ve své bráně;

nepřátelské lodi o tes rozráží,

tonoucí však spasí odhodlaně.

Někdy vzkypí moře jí až k vrcholu,

pěnu stříkne do pevnosti;

zápasí pak s mořem pospolu,

až se otřásá pak v hlubokosti.

Tisícleté divoké ty příboje:

Skála stojí a Hrad na ní;

nová tisícletí půjdou do boje.

jak jdou šeře do skonání.

V konec přijde Vítěz, hradu pán,

Vysvoboditel, jejž snívá;

v triumfu on přijde nikým nezdolán,

slunce kdy se k noci stmívá.

Moře před ním rozstoupí se hned,

příboje vln lehnou v dáli;

jako hory zdvihnou štíty – led,

boky stvrdnou jako skály.

Harfy zlaté v předu andělé

zahřmí píseň vítězící;

od krve své roucho zardělé

za nimi jdou mučeníci.

V prostřed millionů Vítěz sám

v purpuru jde kolem boku;

v světců zlatých thuribulích plam

vylévá svou vůni v každém kroku.

Vejde ve svůj tajuplný Hrad,

korunu dá na své skráně;

rozkvetou se rajských do zahrad,

mořských hlubin neobsáhlé pláně.

Rozkoš vzejde jako v hojné žni,

zjiskří každou zřítelnici;

jako slavní Králi půjdou dni

ve království věčně vítězící.