PIJÁCKÉ (I)

Na okraji mojí číše –

hleďte se mnou na zmetka! –

poskakuje, sukně výše,

graciésní baletka.

Jako hračka z filigránu

povznáší se bez chůze,

obrací se v každou stranu,

lehká, vzdušná iluse.

„Znám tě, znám, ty malý šetku,“

tak jsem v smíchu pravil k ní,

„číháš na poslední špetku

rozvahy mé? – Toť se ví!

Až se v slední kapce vína

s rozumem mým rozloučí,

nebudeš jej stáhnout líná

rozmarů svých obroučí.

Ale děvče! – Dost již starý

host a světem honěný

jest můj rozum, – a tvé čáry

nenajdou víc ozvěny!

Labužnicky jen se dívám

na tvou růžnou patičku,

do šedých si vousů zpívám

veselou jen písničku.

Bylo, děvče, bylo, není,

vše se vrhlo na víno,

naposled zpět v moje snění

rozplaskni se, bublino!“