Piják.

Při hodování veselém

tu celá tlupa pánů

a rytířů dlí za stolem,

při poharu a džbánu.

Když dosti již se napili,

a každý byl jak houba,

maličké na to po chvíli

praví z nich jakýs chlouba:

„Nuž, ve radosti, rozkoši –

zapijme všecku slotu!

I tážu se, kdo z vás, hoši,

vytáhne celou botu?“

A na stůl bota veliká

ze skla ihned se staví:

„Pochybnost zmizí všeliká,

kdo as je piják pravý!“

Udivení tu rytíři

nadýmají své plíce

a svému hoví krunýři,

by snesli ještě více.

Jen rytíř Kochan oněměl,

tu botu zrakem měře,

a jak by před ní strachu měl –

ze dveří ven se beře.

Tuť z toho v sále velký smích,

jak vše by jedna nota –

každý se chechtal, drže břich,

že vyhnala ho bota!

Již zkouší jeden po druhém

se v nehorázném pití,

však botu po zlém, po dobrém –

nelze mu doraziti.

A mnohý tu již přemožen

se pod lavici kácí.

Pan Kochan, dobře naložen,

se do síně zas vrací

a volá: „Ďas si to již vem,

kde máte tu svou botu?

Již rychle, podejte ji sem,

já dám se ve robotu!“

A s lící blahem zářící

již do výše pozvedá

tu botu plnou, pěnící –

a od úst dříve nedá,

až vyprázděna docela;

tu, když ji na stůl staví,

ku soudruhům dí z vesela:

„Nuž, nejsem piják pravý?“

I diví se tu, kde kdo jen,

Kochana zrakem měří –

a táže se, proč prvé ven

před botou prch’ ze dveří?

I dí jim Kochan: „Na slotu,

jíž podstoupit jsem musil,

jinou jsem venku vzal botu

a na té dříve zkusil!“