Pijákova logika.

Paní hospodská „u Bořitů“

takto kárá strejčka Dopitu:

„Jářku, kmotře, půlnoc už se blíží,

nikdo tu a mně se očka klíží,

jakž pak, abyste si ňáký krapet ten

nechal na zítřejší den?

však vy zapomenete naň s tíží!

Pro dnešek

odpusťte si už ten džbáneček!“

Kmotr jako rozvrzané dudy

hučí: „Ah co, jděte ke všem všudy!

Blázen, na zítřek kdo civí!

Zítra, kdo ví, budeme-li živi?

a když budem, na rozkoše,

kdo ví, budem-li mít v kapse groše?

A byť bychom měli, co kde je,

kdo ví, zda-li nám kdo naleje?

A byť nalil každý všude,

kdo ví, moc-li toho bude?

Dejme tomu pak,

že by toho byl i capart ňáký,

kdo ví, bude-li to k čemu taky?

Být pak nejlepší to ,křen‘,

co kde v světě jen,

kdož ví, bude-li nám ,bráti‘ tak

jako dnesky?

Protož marné všecky třesky, plesky

o zítřku a kdo ví čem –

jářku! Ještě jeden! Čert to vem!“