Pijanovo dědictví. (I.)

Za dávných, šerých časů žil

kdes v Čechách vzácný pán,

jenž po svých předcích hrad zdědil

i mnohý země lán;

kdo znal ho, každý miloval

ty vážné šediny:

onť často v mládí bojoval

pro čest své otčiny.

Byl rodu svého poslední,

nemaje synů, dcer,

a trávil smutně den ke dni

svůj žití podvečer;

však jednu radost přece měl:

měl rád zpěněnou číš,

při medovině zapomněl

na všechnu stáří tíž.

Tu jednou v hradě při stolu

jest seděl sám a sám,

odevzdán v snění odpolu

svým trudným myšlenkám;

chtěl potomstvu cos zůstavit,

by v mysli jeho žil,

až v zemi najde tichý byt –

a v písni zatoužil: