Pijanovo dědictví. (II.)

„K zemi chýlím hlavu svoji

jak dub starý v lese,

což as po skonaném boji

o mně zvěst roznese?

Nemám synů, jsem tu sám a sám:

což po sobě vlasti zanechám?

Bitev ryky dozněly mi,

ramen zvadla síla,

mezi druhy mladickými

není pro mne díla.

Nemám synů, jsem tu sám a sám:

což po sobě vlasti zanechám?

Jediné mé potěšení,

pěnivá ty číše,

v toku tvého bujném vření

věčný obdiv dýše;

ty mně poraď – jsem tu sám a sám:

což po sobě vlasti zanechám?

Brzy složím kosti v hrobě,

žití mněť na krátku:

pověz, druhu, co po sobě

zřídím na památku...

či až odpočinu v zemi,

kámen mi jen zbude němý?“