Pijanovo dědictví. (IV.)

Světla den spatřil jsem v ráji,

v myrtoví v okruhu děv,

ptáčat kde u věčném máji

k blankytu šveholí zpěv;

z růží a viol mé lůže,

révy kde šířily stín

k radosti procitlo bůže,

hrozny mi padaly v klín.

Žes mne, o stařečku šedý,

k pomoci vyzýval dnes,

zkalené rozjasním hledy,

srdce ti rozvlním v ples;

že jsi ctil nevěda boha,

dostaneš od něho dar,

k věčnosti on ti pomoha,

potomstvu přinese zdar.

S druhy spěj, slunce kde spává,

čarovný roste tam keř,

na kterém rodí se šťáva,

ježto zla potírá sběř;

révu tu vezmi v památku,

v mateřskou zemi ji dej,

mok na ní, v jesena chládku

dospěvší, v poháry lej.

Šťáva ta božskou má sílu,

mění strast v živoucí slast,

srdce vše k statnému dílu

rozhřívá pro matku vlast;

toužné jmě její jest víno –

věčný duch sídlo v ní má:

na věky buď velebíno,

k činůmtě zárod v něm plá!