PIJEME S VŮNÍ JED.

Večer se lichotí, jak milá ruka hladí,

a smyslům slibuje dar vděkuplný,

na mýti uléhá, kde bloudí srny,

a v houštině, kde zazní sykot hadí.

Pijeme s vůní jed, my, kdo jsme mladí,

však neumíráme, ač zraňují nás trny.

Vzruch nový tráva dá i v řece vlny,

zmámí nás tma, jež neslyšně tu pádí.

Jak šuměla by neuzřená křídla,

čas uniká a zpět se nenavrátí

s klasy, jež vypadly nám z rukou.

K bloudícím zavolala žití zřídla,

k znaveným pracovníkům na souvrati.

Všem, kteří toužili, však odvětila mukou.