PÍLA.

Teď pojďme poslechnout za město hrkot píly,

na svojí procházce já rád k ní zavítám!

To bývá odpůldne, jež siesty je chvílí

u píly hrčící... Psi v stínu leží tam

u boudy hlídačů a slunce plane, plane...

Na zeleň okolní se leje jeho svit,

na žlutá řepniště, na louky posekané;

však doutník odpůldne je nutno vykouřit

a lehnout do trávy! – Jsou blízko stinné sady,

much – řek’ bys masařek – ve vzduchu slyšet bzuk,

– dehtovým zápachem vzduch prosycen je tady, –

křik teskný chřástalův sem zalátá až z luk.

To píly hrčení, to jednotvárné věčně,

to s ostrou nuancí, že cítím každý řez

jak v kmen se zarývá, na lásku k mladé slečně,

na prvou lásku mou mě upomíná dnes!

Na mládí uprchlé si myslím hlavu chýle,

na mládí prožité tam v městě dalekém,

tam v kruhu přátelském, tam ve hrčící píle –

cit lásky nejčistší hne chorým člověkem.

A šeptám poděšen: „Což neumřela v hrudi

ta láska? Plameny kdo její udusí?“

– Ó, pilu zastavte, neb všecko ve mně budí

a srdce rozřezat mi hrozí na kusy! – –