Pinka a starý básník.

Tak že mně, vrtkavá Pinko!

Nedáš ručičku?

Proč pak? snad že se mi vlasy

Bělí trošičku?

Z očí že již žádné jiskry

Mně nelítají,

Tváře vadnou, nohy v tancy

Mi klopýtají?

Ovšem, milá Pinko! to jsou

Veliké chyby,

A hoch starý se, panenky!

Vám již nelíbí? –

Ale básník? ten snad předce

Ohled zaslouží?

Tenť toliko po písničkách

Plamenně touží.

Předce ne? – Nu tak poslechni

– Nechcy se hněvat –

Co ti bude starý věštec

Teď prorokovat.

Co se Pininko mně stalo,

Stane se ti též,

Za přehoušlí let se zboří

Y tvé krásy věž!

Očíček tvých oheň zhasne,

Ňadra ti svadnou,

Tváře zbledne, pysk ti zmodrá,

Oudové schřadnou:

K nosu vstupovati počne

Suchá bradička,

A z mé krásné Pinky bude –

Stará babička!

Což bys potom ráda chtěla

Žert za žerty brát;

Nebude tu ale hocha,

Kterýby chtěl hrát;

Neb o starou pannu málo

Kdo se rozhorlí,

Básník ale – sebe starší –

Předc se přiživí! –