PIRÁTI.

Dní klidem zhrdli jsme i nocí zapomněním,

na hebkých poduškách domova nespáváme.

Hlas touhy potulné nás prudce budí hřměním

a život dobrodruh, ne modlitbou, však klením

nás vítá v přístavech... Ó vyloupený chráme,

déšť smolných věnců vzals jak oheň pocelů,

jenž k tobě lísal se pod krovy probořené.

Spi, město zděšené, v krvi a popelu

pod tíhou osudu, mrtvé a pokořené!

Nám pravdy zpuchřelé jsou v bezdno moří sváty,

svých duší osmáhlých lží smavou nehýčkáme

a prorok bez krve nám nikdy nebyl svatý.

Líbezných zvuků harf v zálivech nevyčkáme;

rouhavým zpěvem svým k výšinám vzlétáme,

vzpupnými pažemi se zmocňujeme hlubin

a nikdy na cestu se větru neptáme:

do noci svítí nám plamenem touhy rubín.

Kol pyšných stožárů jak prapor kolem ráhna

se hvězdy sršící opile ovinují

a planou obrazem z dna podmořského bahna

jak lampy havířů ze zamyšlených slují,

a s hvězdy na hvězdu věky a století

si slova nejsladší pozdravem posílají:

v noc zvoní hluboce, než k cíli doletí

a v užaslý náš sluch stem harmonií hrají:

Nám noc je výkřikem všech sil, jež narážejí

o sebe v zápasu jak nepřátelské lodi.

Oblaka letící se nenávistí chvějí

a ticho zlověstné zákeřné blesky rodí.

I naše myšlenky jsou třeskem zbraně v zbraň,

svět nový, krásnější nám vyhrávají,

keř růží krvavý jsou, zasazený v stráň,

kde bouře světů všech se v boji potkávají.

Když naše heslo zní, zachvívají se trůny,

a když se s národy svou písní domlouváme,

pozemští králové se bojí o koruny

a kněžstvo zsinalé, jež v pouštích lidstvo klame,

nás marně zaklíná jak snění horečná,

jak přízrak satana, jenž duše učí vzdoru.

Dnů příštích zasvitla nám horstva sopečná

a ze tmy nejhlubší my vyvoláme zoru.

Ve vlnách modravých jsme nové země zřeli,

k nim cesty hledáme jak vojů přední stráže,

jež štěstí pokojné si na vždy odepřely,

po štěstí nemožném rozpialy pevné páže.

Pod námi ve vodách rozkvetly korály;

a věky, do pluhu jak soumar zapřaženy,

pobřežní skály nám za nocí zoraly,

zasily semena v klín prsti obnažený.