Pírko.

Jak? stromem třásti? Rozum se ti mate!

Dost, pro Boha i všecky jeho svaté!

Nač násilí, nač nesmyslný kvap?

Což padavek dost neleží již v trávě?

Ty prší, jak kdy stoupneš pod okap!

Dost! Počkej až ty plody přijdou k šťávě!

Nech stromu na pokoji s Pánem Bohem;

pryč nedočkavost, pryč ty chtivé ruce!

Toť po chlapecku, stromem třást tak prudce;

být trpěliv – toť důstojněji mnohem.

Vše pokazí, kdo tak se k čemu žene;

jeť škodno dychtění tvé přenáhlené!

Zřím záhubu tu s bolným úžasem;

vždyť kácíš plody, jimž je teprv zráti,

a lámeš snítky každým otřasem,

ba i sám kmen se nebezpečně klátí,

a kořen, ba ten všeživící kořen,

jejž náhle rvou tvá hnutí neobvyklá,

ten v půdě, v níž je usedlý, se zviklá,

a zhyne schvácen, uvolněn a zmořen!

Ha, stromem třásti! Neruší-li dosti

zlý vítr jeho šťastné nehybnosti?

Což nevydán on dosti na pospas

všem rozpustilým hromům, bouře pěstem?

Což nehrozí dost nelítostný třas

sám sebou jeho snivým ratolestem?

Což nelomcuje nezvaná v své hrůze

jím nepohoda, ať se kde chce vzala?

A ruka tvá by ještě roztřásala

tu jeho svatou pohovu tak tuze?

Ne, synu můj: toť zločin! Zanech toho,

než zhubíš plody všecky do jednoho!

Nech, ať se sluní v slunci úsměvném,

ať spokojeně v míru blahém zrají,

jak v poduškách ať v skrytu záhřevném

se měkce tulí a se tiše tají;

ať hajajíce, něžně kolébány,

se nabumbají teplé vláhy deště,

ať zkulovatí, zčervenají ještě

a zvolna sládnou nebem požehnány!

Ty, synu, seď a zbožně vzhlížej tamo:

co dozraje, tu v klín ti spadne samo! –

Tak otec český syna poučil,

i seděl syn a netřásl i čekal,

strom plodný Pánu Bohu poručil

a každého se šustu vánku lekal.

Až uhníval plod každý po jadýrko;

co zbylo, doklovalo hejno ptačí;

však čeho dočkal, k útěše mu stačí,

vždyť konečně – hle! v klín mu padlo – pírko.