PÍSAŘ.

Zas již půlnoc zahučela s věží

a on ještě píše, škrtá, číslí,

ruka mdlá a oko zírá s těží,

píše, myslí – písař nic nemyslí.

Psaní, psaní do skonání –

o večeři dnem se hmoží,

v noci píše o snídaní

a když chorá hlava přec se složí,

píše ve snu dlouhé účty boží.

Pak to pero ryje jako dýka –

Teď jen cítí, den proč, noc tak krátká

a ten život přece tak se smýká; –

skrápla slza – škoda posejpátka.

Konečně to pero stranou klade,

v srdci výkřik, ale rty se vzpouzí;

z ticha, z ticha k posteli se krade:

„Ať se žena s děckem neprobouzí!“