PÍŠE, PÍŠE RUČKA BÍLÁ...

Píše, píše ručka bílá,

píše list mi zdaleka,

o čem celé léto snila,

co se v chrámě nakleká.

Pokaždé že modlí se i

za mne zbožně „otčenáš“,

když již všichni doma spějí,

vzpomíná si na slib náš.

Škoda je Tě, děvče milé,

že Ti sny Tvé nelze žít,

svaté jsou ty všechny chvíle,

v nichž tak sama musíš být!

Sama, sama ve ústraní

milovat a toužiti,

tisíc snů mít v mladé skráni,

jichž však nelze splniti...