PÍSEK Z MOŘE.

Jak moučka jemný, jako jantar žlutý,

hle, písek z moře, z jeho vlnobití

mou vlastní rukou kdysi vyzvednutý!

Jak zlomky lastur, škeblí se v něm třpytí!

Čím býti moh’, chce nad ním se mi sníti,

jak zářné mušli vnikna v krunýř dutý,

se perlou stát moh', která mléčně svítí,

korálů bílých rýhovat moh’ pruty.

V něm byl by spal snad mrtvý plavec na dně,

neb otiskla se nožka luzná hbitě,

když sirén rej se v hloubi splítá vnadně.

A nyní – věru, smutný los a sláva! –

můj sonet – mrtvě narozené dítě –

tu milosrdně v mžiku zasypává.